4. října 2019, Brno – město hudby
Čtvrtý večer festivalu Moravský podzim byl již podruhé naplněný čistě tvorbou Bohuslava Martinů. V sále Besedního domupředstavila včera sopranistka Jana Hrochová spolu s klavíristou Giorgiem Kouklem výběr z bohaté písňové tvorby tohoto českého skladatele. Navázala tak na jejich předešlou spolupráci při nahrávání pěti CD těchto písní. Komorně laděný večer umocnilo také netradiční rozestavění židlí v sále do půlkruhu a přesunutí pomyslného pódia do středu sálu. Tento koncept směřoval k většímu propojení dvou oddělených jednotek, tedy diváků a účinkujících, a vyšel na sto procent.
Program koncertu by se snad na první pohled mohl zdát nezajímavý, nemá-li zaznít nic jiného než drobné kusy rané tvorby Martinů. Obával-li se však někdo této možné nezáživnosti a jednotvárnosti, byl jistě mile překvapen. Dvojice jmenovaných sólistů dokázala písním jediného autora vtisknout pestrost a diverzitu, ani náznakem se nepřiblížila fádnosti či nezajímavosti. Skladby psané mezi dvacátým a třicátým rokem věku skladatele povětšinou připomínaly spíše lidově inspirovanou tvorbu Janáčka či Dvořáka. Zaujaly proto lehkostí, spontánností a také svojí vhodnou dramaturgií.
Těžko bychom hledali pozitivněji a upřímněji naladěnou sólistku pro tento program. Jana Hrochová (stejně jako její spoluúčinkující) předstoupila před publikum se zářivým úsměvem, který ji neopustil během celého koncertu. Svým emotivním a upřímným přednesem si jistě získala každého v publiku už během prvních tónů. Její práci s výrazem neomezovaly jakékoliv zábrany a dokázala celý sál zaplnit jasně patrnými a spontánními emocemi plynoucími z hudby. Vypracovaná technika dlouholeté sólistky brněnského operního souboru byla zřejmá i v hybnějších tempech. Hrochové přesvědčivý a oslnivý projev nepostrádaly ani hlubší hlasové polohy. Lehkost a bezstarostnost vycházela z každého znějícího tónu a přiblížit se divákům sólistka dokázala především uvědomělým očním kontaktem, který podpořil zmiňovanou upřímnost.
Večeru nejvíce prospěla sólistčina brilantní výslovnost. Českým i slovenským textům bylo pregnantně rozumět. Sálem se proto často nesl smích obecenstva, který vyvolávaly pointy písní, na jejichž výběru si Martinů dával záležet. Líbivé písně o lásce byly střídány tesknými a plačtivými zpěvy i humorně laděnými popěvky. Bylo vidět, že posluchači s úsměvem hltají každý tón pěvkyně.
Ani klavírista Giorgio Koukl nezůstával za sopranistkou pozadu. Struny koncertního křídla dokázal s patřičnou citlivostí a vhodným výrazem rozeznít jak ve funkci doprovodné, tak ve skladbách sólových, kterých v průběhu koncertu zaznělo několik. Zejména výběr z cyklu Osm preludií pro klavír, který zazněl v závěru první poloviny, se vymykal dosavadnímu duchu skladatelovy rané tvorby. Dílo vzniklo o téměř dvacet let později a mnohaletý vývoj tvorby byl na kompozičním stylu patrný. Vytratila se ona lehkost a spontánnost rané tvorby, zazněl spíše typický Martinů – charakteristický disharmoniemi a náznaky atonality, ale stále zaštítěný poetickým smýšlením skladatele. Koukl, díky jehož badatelskému úsilí byly objeveny mnohé písně večera a který jako jediný nahrál kompletní klavírní dílo skladatele, byl tak člověkem nejpovolanějším pro přednes stylově odlišných skladeb. Lehkost a nádech jazzové bezstarostnosti pak ve druhé polovině vnesl také svižný skladatelův Foxtrot, který pomyslně navázal na mladistvý foxtrot Vítězslavy Kaprálové, bez níž se (podle slov klavíristy) nemůže koncert Bohuslava Martinů obejít a který zazněl jako přídavek první poloviny.
Koncert zakončilo dílo skladatele podstatně mladší, a to výběr šesti písní z cyklu Nové slovenské písně, ve kterých lze již zpozorovat prokomponovanější a náročnější klavírní doprovod. Po dvou až legračně krátkých přídavcích však definitivní, milou tečku večera obstarala sólistka slovy: „Já už musím jít kojit, moc se omlouvám.“
Ať už byla očekávání diváků jakákoliv, zcela jistě neodcházeli z koncertu zklamáni či znuděni. Moravský podzim tak skvěle využil příležitosti napravit si reputaci z předešlého večera a kdo na koncert přišel, jistě nelitoval.
Foto Jan Prokopius
