S dramaturgicky pestrým programem zavítal na včerejší koncert Moravského podzimu, který se již přehoupl do své druhé poloviny, Basilejský komorní orchestr spolu s polským klavíristou Piotrem Anderszewskim. V dílech Mozarta a Schumanna se sólista představil zároveň v roli dirigenta zpoza koncertního křídla. Téměř plný sál Besedního domu se tak stal dějištěm více než dvouhodinového koncertního programu.
Večer zahájil svěží Klavírní koncert č. 12 A dur Wolfganga Amadea Mozarta, v němž se v dvojroli představil již zmiňovaný sólista Piotr Anderszewski, který svým vystupováním od začátku vyvolával dojem ležérnosti a bezstarostnosti. Ve třech vzájemně kontrastních větách jednoho ze sedmadvaceti Mozartových klavírních koncertů vedl klavírista své ruce po klaviatuře koordinovaně a jednoduchými a rozmáchlými gesty dokázal plynule přejít k vedení orchestru. Nedá se však vyloučit, že kombinace dvou pozic sólistovu klavírnímu projevu v některých částech spíše uškodila. Hra byla místy příliš povrchní, jako by jí chyběl dostatečný vhled do správné mozartovské interpretace. Přestože se skladba vyznačuje líbivou jednoduchostí, kterou do díla autor vložil, zdály se hbitější pasáže místy až nevyhrané a postrádající dostatečnou pečlivost. Ve výrazově nevypjatých částech se však sálem rozezníval kultivovaný a jednolitý klavírní přednes.
Jako vysoce kontrastní zlom se představila Sinfonietta pro orchestr Francise Poulanca, člena proslulé Pařížské šestky, působící v polystylovém dvacátém století. Tento odvážný dobový i stylový skok však ve výsledku nebyl šokující do takové míry, která se dala očekávat, jelikož kompozice překvapila svou zpěvností a posluchačskou přijatelností. Svěží hru naplněnou modulacemi a disharmoniemi střídaly dojímavě harmonické pasáže, jako vystřižené z 19. století. Ve čtyřech spíše svižnějších až živelných větách si díky jejich různorodosti snad každý posluchač mohl najít „to svoje“. Také orchestr se této energické kompozice zhostil s vervou, která výslednému znění dala onen správný náboj. Obdivuhodná byla, až na několik nepřesných nástupů, souhra již poměrně početného komorního tělesa bez vedení dirigenta, obzvlášť v extrémně hbitém Molto vivace druhé věty. Z každého společného tónu čišela soustředěnost, vzájemný respekt a napojení všech členů, což umožnilo funkčnost a souhru.
Právě zápal a zájem o výkon, patrný ze všech tváří v orchestru, byl výrazným a v našem prostředí ne tak často patrným prvkem večera. Energie jednotlivých členů i ansámblu jako celku však dala zejména živelnějším částem skladeb tolik potřebný finální výraz a na pódium pak byla radost pohledět. Celkového oživení dosáhl orchestr také svým postavením. Bylo ozvláštněno vyvýšením dechů, které navíc hrály vestoje, i kontrabasů, díky čemuž lépe vynikla zřetelnost jednotlivých nástrojových barev. Dalo by se snad i říci, že takto rozestavěnému a obsazenému tělesu nevyzpytatelná akustika sálu Besedního domu vyšla vstříc.
Jestliže v programu některé diváky nalákal Mozart, nebo snad Schumann, byli asi ihned při prvních tónech po přestávce nemile překvapeni. V návaznosti na Poulanca zazněla znatelně odvážnější skladba Meta arca pro sólové housle a 15 smyčcových nástrojů švýcarského soudobého skladatele Heinze Holligera, kterého s orchestrem spojuje nejen provádění jeho skladeb v současnosti, ale také fakt, že byl sám členem tohoto tělesa v dobách vedení renomovaným Paulem Sacherem v půli minulého století. Stručná kompozice se vyznačuje především svou moderností, až výstředností a postavená na prvcích aleatoriky postrádá jasně znějící formu, ve které by se posluchač mohl orientovat. Na postu sólových houslí se představil pro daný večer koncertní mistr Baptiste Lopez, který do přednesu vložil odpovídající dávku expresionismu a napětí, které skladba vyžaduje.
Exkurz do soudobé tvorby zakončil smířlivý romantický Klavírní koncert a moll Roberta Schumanna. Ve své dvojroli se opět představil klavírní sólista večera, kterému interpretace romantismu svědčila o něco více než ta předešlá klasicistní. V pozici před takto živelným a energickým orchestrem však sólista stál (či spíše seděl) před nelehkým úkolem se tomuto náboji vyrovnat, což se mu jeho hrou bohužel nepodařilo. I přes veškerou procítěnost výsledný přednes působil, jako by sólista ve hře nedokázal proniknout do nitra nástroje, ze kterého lze získat dostatečnou výrazovou hloubku. Původní klavírní fantazie rozšířená následně na třívětý koncert ale přesto nabídla posluchačům vstřícnou a příjemnou tečku v programu večera.
Po téměř okamžitých ovacích vestoje přidal orchestr v čele s pianistou ještě klasicistně lehkou a svěží třetí větu Koncertu pro klavír č. 11 D dur Josepha Haydna, čímž protáhl i tak dlouhý program. Evidentně spokojenému brněnskému publiku však, jindy jistě problematická, délka koncertu nevadila. Po dramaturgické stránce pestrý program tak přinesl do místního kulturního prostředí neotřelé hudební tendence a nezvyklou energii, které (ať už dobře nebo nedostatečně) sekundoval sólový klavírní přednes.
WOLFGANG AMADEUS MOZART
Klavírní koncert č. 12 A dur
FRANCIS POULANC
Sinfonietta pro orchestr
HEINZ HOLLIGER
Meta arca pro sólové housle a 15 smyčcových nástrojů
ROBERT SCHUMANN
Klavírní koncert a moll
Piotr Anderszewski – klavír
Baptiste Lopez – housle
Basilejský komorní orchestr
Besední dům
Čtvrtek 10. října 2019
Foto/ Jiří Jelínek
