6. října 2019, Klasika plus
„Skutečnost, že se Písniček na jednu stránku ujal barytonista, byla jen další perličkou v již tak dost poutavém programu.“
„Krásný soprán se v suché akustice hezky prosazoval a Zdislava Bočková se spravedlivě věnovala všem stranám publika.“
„Několik úchvatných prostorů dnes získalo také několik úchvatných obsahů v podobě překrásné písňové tvorby Bohuslava Martinů.“
Pořadatelé Moravského podzimu připravili publiku v letošním jubilejním ročníku festivalu řadu vyložených „chuťovek“. Jednou z nich byla bezesporu řada pěveckých recitálů, které se uskutečnily v prostorech brněnských vil Stiassni, Löw-Beer a Tugendhat. Lákadlem pro návštěvníky nebyly jen písňové cykly Martinů, výběr skvělých interpretů a krásné prostory samotných koncertů, ale také prohlídky jednotlivých objektů, které byly součástí všech recitálů.
Vybrat a spravedlivě rozdělit repertoár mezi tři sólisty muselo být jistě náročné. Ne, že by Martinů s písňovými cykly šetřil, ale širší veřejnosti jsou bezpochyby známé zejména Písničky na jednu a na dvě stránky a Nový špalíček. Jako takové se nacházejí na repertoáru většiny zpěváků, respektive zpěvaček. Všechny jmenované cykly se samozřejmě v programech recitálů objevily, ovšem musely být doplněny také dalšími, méně frekventovanými sbírkami, většinou ze skladatelova mladšího období, a tudíž s výrazně odlišnými požadavky na pojetí a interpretaci.
Na dopoledním koncertu ve vile Stiassni v brněnských Pisárkách účinkoval Roman Hoza, sólista Národního divadla Brno, v doprovodu klavíristy Ahmada Hedara. Tato dvojice provedla celkem čtyři písňové cykly. Poměrně logicky jako první zazněly zmiňované Písničky na jednu stránku, které častěji slýcháváme v ženském podání. Skutečnost, že se díla ujal barytonista, byla jen další perličkou v již tak dost poutavém programu.
Následovaly cykly na umělé básnické texty, které na rozdíl od Písniček pocházejí ještě z předválečného období, kdy Martinů, který celoživotně tíhnul ke své vlasti, sice již stabilně v Československu nepobýval, ale zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se už nikdy neměl domů vrátit. Jeho láska k rodnému kraji, kterou slyšíme tryskat z jeho pozdějších kompozic, se tudíž ještě navenek tolik neprojevovala, a to ani volbou lidových textů. Písničky na jednu stránku jsou pouze jedním z mnoha děl, která podložil texty ze Sušilovy sbírky moravských národních písní. K lidovým textům pak dokomponoval na lidové motivy také hudbu. U písňových cyklů, které neodkazují k našemu folkloru, je tedy i jejich melodicko-harmonická stránka zásadně odlišná. Patří sem Dvě písně z roku 1932: Chorý podzim a Květ broskví, které pozoruhodně přesně vystihovaly sobotní deštivé a zatažené dopoledne. V průběhu koncertu zůstal divákům zachován výhled na protější svahy pisáreckých lesů, na kterých se povaloval mlžný opar, a hudba s tímto výjevem dokonale souzněla.
Další, o deset let starší cyklus Měsíce obsahuje jen tři písně: Leden, dramaticky líčící nevlídnou vlezlou zimu, Březen, již svou hravou klavírní předehrou ztělesňující příchod jara, a Září, které bylo v určitých momentech nejpodobnější stylu Písniček na jednu stránku, když líčilo venkovskou scénu a z klavírního doprovodu se ozývaly paralelní tercie. Závěrem zazněly Tři písně na básně Apollinairovy v českém překladu Vítězslava Nezvala: Bílý sníh, Sbohem a Komedianti. Publikum si vytleskalo ještě přídavek, který Roman Hoza uvedl jako „speciálně pro nás, takovou jednu ze života“ a zopakoval Otevření slovečkem z Písniček na jednu stránku, kde se zpívá „Zamykaj, maměnko, zamykaj kuchyňu, aj, máš hezkú dceru, ukrademe ti ju. – Šak sem zamykala z ocele zámečkem, přišel tam syneček, otevřel slovečkem.“
Sympatický závěr recitálu ovšem nebyl zdaleka jediným důvodem k radosti z návštěvy této akce. Předcházely mu výborné umělecké výkony, ať už v notoricky známých pololidových Písničkách na jednu stránku, které vyžadují zejména prostotu projevu a vystihnutí nálady, nebo v ostatních cyklech, které jsou svou stavbou výrazně náročnější na vypointování, což se vše Romanu Hozovi podařilo. Ahmad Hedar mu byl rovnocenným partnerem. Dokázal doprovod náležitě prokreslit a vyzdvihnout jednotlivé nálady. V mezihře části Rozmarýn z Písniček na jednu stránku sice kolegu Martinů trochu dokomponoval – nicméně celkem věrohodně, takže pokud v publiku neusedli výhradně zpěváci či klavíristé, kteří se s tímto místem taky hodně nadřeli, patrně to nikdo nepoznal.
Na podvečerním koncertu ve vile Tugendhat v Černých Polích nás naopak přivítalo duo dámské: sopranistka Zdislava Bočková s klavírním doprovodem Marty Vaškové. Programově jako by navazovaly na dopolední recitál Romana Hozy (zatímco odpoledne ve vile Löw-Beer zpíval Tomáš Kořínek výběr z Nových slovenských písní). Uvedly cykly Nový špalíček a Písničky na dvě stránky – oba, jak bylo zmíněno, na moravské lidové texty. Poslední skladba maličko vybočila z koncepce martinůovského repertoáru – zazněla píseň Sbohem a šáteček jeho žačky Vítězslavy Kaprálové.
Od první noty bylo zřejmé, že vila Tugendhat poskytuje svým interiérem méně příznivé akustické podmínky než vila Stiassni. Také „hlediště“ bylo v tomto prostoru hůře řešitelné, takže zpěvačka byla v podstatě obklopena půlkruhem posluchačů. S obojím se ale dokázala úspěšně vypořádat – krásný soprán (přestože oba cykly Martinů jsou určeny spíše střednímu až nižšímu hlasu) se v suché akustice hezky prosazoval a Zdislava Bočková se spravedlivě věnovala všem stranám publika. Věrohodně vystihla ráz jednotlivých písní a svůj pěvecký projev doprovodila i odpovídající hereckou akcí. Jednoznačně si v tomto ohledu pomohla také tím, že celý recitál odzpívala zpaměti – pozornost, jinak věnovanou notovému zápisu, tudíž mohla upřít jiným směrem. Zatímco k interpretaci písňových cyklů není, už z jejich podstaty, zapotřebí kdovíjak silného hlasu, ve skladbě Kaprálové dostala Zdislava Bočková příležitost předvést své hlasové fondy v plném rozsahu. V tom všem ji podpořil zcela jistý a stejně procítěný doprovod Marty Vaškové.
Několik úchvatných prostorů, které rozhodně stojí za návštěvu i bez přidaného hudebního zážitku, získalo také několik úchvatných obsahů v podobě překrásné písňové tvorby Bohuslava Martinů, kterou nám takřka dokonalým způsobem zprostředkovali jmenovaní umělci. Navzdory zachmuřenému počasí, které uzamklo Brno do šedi a mrholení, byl pohled na město z interiérů skvostů místní architektury obklopených rozlehlými zahradami fantastickým zážitkem, který by si obzvlášť v kombinaci s nádhernou hudbou mělo dopřát daleko širší publikum, než které dostalo tuto příležitost tentkrát.
Foto: Vojtěch Kába
