5. října 2019, Klasika plus
„Zhudebněné texty přednáší s takovou upřímností a nad to srdečností, jako by je chtěla sdělit každému konkrétnímu člověku v sále.“
„Bylo znát, že před sebou máme interpreta, který je s klavírní tvorbou Martinů velkou částí svého života spjat, hraje s porozuměním a věcným klidem.“
„Upoutá od prvních okamžiků osobním kouzlem v příjemném srdečném projevu.“
Moravský podzim, jeden z našich nejvýznamnějších mezinárodních hudebních festivalů, zahájil v neděli úspěšně svůj jubilejní 50. ročník a každý den teď do brněnských koncertních prostor a sálů ve své pestré nabídce přináší nové hudební rozměry. Vedle francouzské dvorské hudby z Versailles nebo Mieczyslawa Weinberga a Petera Eötvöse zde má zvláštní místo i hudba Bohuslava Martinů. Jeho písně, které zazní mimo jiné i dnes, v sobotu, ve třech brněnských vilách, byly ve čtvrtek 3. 10. v podání mezzosopranistky Jany Hrochové a klavíristy Giorgia Koukla v Besedním domě pro posluchače zvláštním potěšením.
Podzim na Moravě… Slavnosti vína a burčáku už překročily svůj vrchol, zpola popadané listí hraje všemi barvami, dny se krátí a sychravé počasí nutí všechny večerní návštěvníky kulturních akcí, aby vyměnili své elegantní lehké obleky za pěkně zateplené dlouhé kabátce. Do této atmosféry vstupuje festival Moravský podzim, aby posluchače zahřál namísto unaveného slunce krásnou hudbou a v přírodě ubývající barvy nahradil pestrou paletou tónů různých stylů a žánrů. V tento čas, kdy se do mysli pozvolna vkrádají myšlenky nostalgické až melancholické, se českému srdci a uchu posluchače jeví česká hudba a české písně obzvláště milé. Písně Bohuslava Martinů, rodáka z Poličky, jsou proto v moravských sálech a vilách maximálně příhodné, protože dokážou posluchače potěšit svou někdy až moravsky lidovou melodikou, obveselit humorem textů i v hudbě nebo ho také „rozhýbat“ svou živou rytmikou.
Výběr jeho písní nám ve čtvrtek v Besedním domě přednesli umělci, kteří se tvorbě Martinů věnují se zájmem již dlouho a jeho kompletní sbírku písní dokonce natočili v letech 2011 až 2018 na 5 CD pro vydavatelství Naxos. Mezzosopranistka Jana Hrochová, úspěšná sólistka Opery Národního divadla v Brně, a klavírista Georgio Koukl, který je v současné době patrně největším specialistou na hudbu vytvořenou v Paříži ve 20. letech, nám společně představili Martinů poetického, vážného, ale i laškovně žertovného.
Umělci vhodně sestavili z písní několik bloků, prokládaných klavírními sóly. Každý blok zněl trochu jinou „martinůovskou“ notou, jiným charakterem textů i nálad a také poněkud odlišným kompozičním stylem. Tímto způsobem nás interpreti jakoby provedli napříč skladatelovým písňovým světem, který se nám díky tomu jevil srozumitelný a blízký. Prvních pět písní bylo příjemným uvedením do podzimního večera v komorní atmosféře sálu Besedního domu. Jejich texty převážně s tematikou lásky a života byly stejně jako jejich melodika laděny poeticky. První z nich na slovenský text Svítaj, Boře svítaj byla milým vstupem plným čistoty a něhy, kterou nás hned na úvod okouzlila Jana Hrochová. Po ní zazněla emočně vzrušivější Píseň na starošpanělský text, kterou vystřídala zřejmě nejvážnější píseň večera Mrtvá láska. V této písni plné něžného bolu se ještě více ukázala čistota i plnost hlasu zpěvačky, jako i její citlivý a upřímný přednes, který jde do hloubky textu i jeho zhudebnění. Tesklivou tíži Mrtvé lásky odlehčila žertovná píseň V zahradě na hřadě a první blok zakončila Stará píseň na text Adama Villierse, která znovu navedla posluchače k zahloubání do podzimní nostalgické nálady.
V prvním bloku se nám Jana Hrochová ukázala jako zpěvačka, která dokáže přirozeně vystihnout rozdíly nálad jednotlivých písní, bez okolků mezi nimi přecházet a přednést je posluchačům s přesvědčivou výpravností. Představila se nám jako interpretka zvyklá na velké operní sály, které dokáže naplnit barevnou zvučností svého hlasu. Její hlas má obsah a nad to krásnou hřejivou barvu ve všech polohách. Zároveň je interpretkou, která dokáže být otevřeně sdílná publiku ve velmi úzkém sepětí komorních sálů. Zhudebněné texty přednáší s takovou upřímností a srdečností, jako by je chtěla sdělit každému konkrétnímu člověku v sále. Je majitelkou krásného hlasu, se kterým umí velmi vkusně pracovat dynamicky i barevně dle charakteru písně a jejího textu. Nápadná je též její precizní výslovnost a rovněž upoutá od prvních okamžiků osobním kouzlem. To vše při zachování profesionality skutečné dámy.
První blok písní, zakončený teskně, vystřídal sólový klavír. Giorgio Koukl přednesl klavírní Rujanu, mořskou fantazii, H 100. Skladba byla intermezzem, ve kterém jsme mohli zaslechnout podzimní mořskou bouři, prostřídanou chvílemi hravého klidu jemných vlnek. Jako by podzimní mořský vítr unášel minulost se vším dobrým i zlým a přinášel hned na to novou naději, nové přísliby i nové výzvy. V tomto duchu byla tato fantazie i mostem, který nás přenesl od poetického bloku písní k bloku lidově hravému. Klavírista hrál po všech stránkách bravurně – technicky i přednesově. Dokázal si se skladbou dynamicky pohrát a přesto nebouřit tolik, abychom ztratili pevnou půdu pod nohama. Hrál s vkladem i zaujetím a přitom jakoby s odstupem a nadhledem.
Po tomto mírném emočním napětí nás druhý písňový blok přenesl hned do nálady uvolněnější, neboť v něm zaznělo pět písní na humornější texty různých autorů: Písnička o Haničce, Vdejte mě, matičko, Píseň o hubičkách, Líbej, milá, líbej! a Pravý počet. Už jejich názvy napoví, že se v nich nerozmlouvalo o vážných životních otázkách. Texty laškovné a žertovné o mladých láskách, které často mívají rychlý konec, jak bouřlivý byl jejich začátek, o vytoužených vdavkách mladých dívek a mnoha hubičkách a polibcích – dávaných i odpíraných – byly zabaleny do stejně hravé melodiky s veselými rytmy, takže přinesly posluchačům pobavení a zároveň ukázaly sólistku opět v novém světle. Bavili jsme se spolu s ní při zpěvu, do kterého vložila typicky ženskou koketnost, dívčí laškovnost a vedle nich zároveň i mateřskou něhu.
První polovinu uzavřel Giorgio Koukl výběrem tří z Osmi preludií pro klavír Bohuslava Martinů, skladbu s katalogovým číslem H 181. Tím posluchače opět přenesl do nálady vážnější a hloubavější. Neboť klavírní tvorba Martinů není ani zdaleka naivně hravá nebo lidově prostá, jak by nám v některých raných vokálních skladbách mohlo připadat. V těchto preludiích jde o mnohem složitější struktury, které jsou zabaleny do často vážných melodií, dramatických harmonických proměn a typicky synkopovaných rytmů. Sólista tato preludia dokázal vystihnout jak ve vší jejich dramatičnosti, tak umírněně se zachováním krásného melodické vyznění, čímž je činil publiku srozumitelnějšími a stravitelnějšími. Bylo znát, že před sebou máme interpreta, který je s klavírní tvorbou Martinů velkou částí svého života spjat, hraje s porozuměním a věcným klidem.
Druhá část večera se nesla více v rozverném duchu vtipných textů. První dvě písně Růže a Konec všemu byly sice ještě líbezně zpěvné a poeticky milé, ale třetí písní Kráčím, kráčím mezi vrchy už dále bylo vší vážnosti konec. Jana Hrochová dokázala zpívat pěkně zhurta a šibalsky komické písně Komárova svatba nebo Ohnivý muž, jejichž texty i provedení všechny přirozeně nutily k smíchu, byť stále v rámci kultivovanosti, neboť i její zvolání „Kikirikí!“ si stále drželo patřičnou uměleckou úroveň. Písně vystřídal klavírní Foxtrot H 126 bis, který jen umocnil dobrou náladu večera. Závěrečný blok písní přinesl opět krásnou lidovou melodiku ve výběru pěti z Nových slovenských písní, ve kterých se střídala rozverná nálada s romanticky zasněnou a rázná a přímočará se zpěvem plným intenzivní touhy a snění. Jana Hrochová chytila posluchače za srdce zejména zpěvem Spoza černej hory, neboť sama je zpěvačkou, která zpívá nejen z plných plic a plnosti hlasu, ale i z „plného“ – otevřeného a naplněného srdce…
Foto: Jan Prokopius
