Moravský podzim v Brně zahájil 6. října a využil prostory, které v Brně dlouho sloužily pro společenské akce, plesy i koncerty. Uzavření Janáčkova divadla donutilo vedení Filharmonie Brno hledat náhradní řešení a Stadion, který se mezitím stal opět majetkem Sokolů, byl logickou variantou. Dnes ovšem pod jménem Kulturní centrum Babylon.
Vstupní areál překvapil návštěvníky vyčištěným prostorem, ve kterém vynikly výborně zachované prvky třicátých let. A generace důchodců v duchu omládla, vrátila se jí atmosféra prvních tanečních a plesů. A ještě jedno příjemné překvapení tu bylo. Koncert nebyl rušen provozem navazující restaurace, která tam dnes již není. Dalším překvapením byla skvělá akustika. Zvuk orchestru byl kulatý a pevný, kumuloval se a násobil v prostoru.
O retro program se postarala vynalézavá dramaturgie. Festival dostal název Ve jménu (R)evoluce, má tedy odrážet jak revoluční, tak evoluční procesy, které probíhaly v průběhu celého dvacátého století. Dvacátá léta však byla evidentně největším kvasem nápadů. Zahajovací koncert představil čtyři skladatele; každý z nich měl jiná východiska a podmínky rezonovat svět, bylo však zajímavé srovnávat, v čem si byli skladatelé podobní a v čem se odlišovali.
Německo, které se po prohrané první světové válce pomalu sunulo k nacismu, na koncertě reprezentoval Hanns Eisler Malou symfonií op. 29, kterou napsal v roce 1932. Žák Schönbergův sice používal jeho dvanáctitónovou techniku, ale protože silně vnímal vývoj společnosti, disharmonické a agresivní části ostře kontrastovaly s melancholickými i melodickými, industriální tok se míchal s nostalgickou melodikou.
Druhou skladbou se ještě umocnila narůstající agrese a neurotičnost doby. Ruský skladatel Alexandr Mosolov je v našich krajích v podstatě neznámý. Narozen v roce 1900 prošel všemi hrůzami rudého Ruska, dospěl od mezinárodních úspěchů až k pobytu v gulagu, který sice přežil, ale umělecky byl zlomený. Měl kontakt s evropskými moderními skladateli a byl součástí ruské avantgardy. Využíval hojně zvuků, které reflektují průmyslový rozvoj a agresivitu, jež ve společnosti vrcholila. Klavírní koncert č. 1 op. 14 z roku 1927 dokazuje, že klavír patří mezi bicí nástroje. Ostináta, rytmizované surové a disonantní pasáže, ruch velkoměsta, zběsilost tempa při chromatických postupech akordů, synkopované, až do zběsilosti dovedené soupeření klavíru s orchestrem, akcelerované ve finální větě. Německý klavírista Steffen Schleiermacher, který má za sebou rovněž zkušenosti skladatele a dirigenta, provedl dílo s obrovským nasazením. Jeho úhoz měl velikou sílu a vitalitu a spojení s orchestrem bylo dokonalé, stejně jako vyznění do publika.
Po přestávce se zběsilé tempo začalo poněkud uvolňovat. Arthur Honegger, který je generačně poněkud starší, je tedy i klasičtěji zaměřený skladatel, přesto i jeho zaujalo využití hudby jako matematického obrazu a jako ztělesnění průmyslového pokroku. Symfonický obraz Pacific 231 (Symfonická věta č. 1) byl zamýšlen jako chorál s kontrapunktickou fakturou, kdy se pohyb matematicky zrychluje, ale fakticky zvolňuje. Přesto je posluchač přesvědčen, že název díla je prvotním impulsem a že opravdu orchestr simuluje uhánějící parní vlak, včetně jeho pomalého zastavování. Efekt orchestru je dokonalý a filharmonici si ho viditelně užili.
Posledním dílem koncertu byla zcela tradičně brněnská hymna, Sinfonietta Leoše Janáčka. Filharmonie Brno byla posílena o Hudbu Hradní stráže a Policie ČR a tohle spojení se velmi osvědčilo. Byl to návrat k původnímu provedení, kdy Českou filharmonii v čele s Václavem Talichem posílilo čtrnáct vojenských trubačů v den zahájení sokolského sletu v roce 1926. Provedení Sinfonietty nyní na sokolském Stadionu bylo velmi zdařilým počinem.
Celý večer dirigoval Ilan Volkov, dirigent narozený v Izraeli, který studoval v Londýně a nyní působí po celé Evropě. Dokázal brněnské umělce vybičovat k vynikajícímu výkonu. Kultovní Sinfoniettu sice dirigoval poprvé, ale dal jí energii poněkud rychlejšími tempy a řezavou hořkost v kontrastu se zjihlými, emočně vypjatými melodickými částmi. Janáček se tak dostal do kontrastu s předchozími skladateli, neboť na rozdíl od nich dokázal vnímat nejen ostrost a bolest světa, ale i naději a lidskost. Zahajovací koncert tak nastavil laťku provedení velmi vysoko a bude obtížné ji po celý festival udržet.
