Město hudby, 3. listopadu 2017
Poslední koncert 49. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Brno Moravský podzim dozněl sobotu 28. Října. Festival si těsně před svými padesátými narozeninami zvolil jako zastřešující téma ®evoluci a nevyhnutelný vývoj vpřed. Poutače a plakáty v Brně měsíce volaly na kolemjdoucí a lákaly na ambiciózní podívanou. Po zběžném přehlédnutí programu bylo zřejmé, že stěžejními hudebními díly letos budou především novátorské počiny první poloviny 20. století navrch okořeněné o hudební lahůdky tzv. staré hudby.
Program rozdělil průběh Moravského podzimu do pěti hlavních částí. Prologpředstavoval pouhý jediný koncert s podtitulem Festivalový předkrm, nejpočetnější naopak byla část pojmenovaná Piano – klavír dominoval šesti koncertům z celkových sedmnácti. Skutečným srdcem festivalu však byly programové oddíly Drama a Rituály. Právě sem totiž Moravský podzimkoncentroval svá nezávažnější a nejrevolučnější díla. Závěrečný Epilogpředstavoval pomyslný maják navádějící zbloudilé lodě do klidných a bezpečných vod hudebního přístavu.
Moravský podzim odstartoval 49. ročník lahodným Festivalovým předkrmem. Ačkoliv se ještě nejednalo o samotný zahajovací koncert festivalu, svěží a vnitřně kontrastní dramaturgie večera k celkové koncepci Moravského podzimu již bezesporu patřila. Tchongjongský festivalový orchestr a houslistka Clara Jumi Kang přednesli suitu Náhrobek Couperinův a hudbu z baletu Moje matka Husa Maurice Ravela. Tato Ravelova díla tvořila pomyslnou kostru koncertu, na kterém zazněl také poslechově náročnější, avšak precizně provedený Koncert pro housle č. 3 korejského skladatele Isanga Yuna a Introdukce a rondo capricciosoCamille Saint-Saënsa. Především Koncert pro housle č. 3 představoval onen čerstvý a revoluční festivalový vzruch, jeho zasazení do zbylých libozvučných a vesměs tonálních děl však zajistilo kýženou rovnováhu večera.
Zahajovací koncert s podtitulem Ve jménu ®evoluce, kterému předcházel 28 hodinový kontrapunktický experiment Erika Satieho Vexations, zahřměl s nesmlouvavou a odzbrojující razancí. Zde již nebyl prostor pro balancování mezi starším a moderním hudebním jazykem, pouze Sinfonieta Leoše Janáčka smířlivě uzavřela úvodní koncert festivalu. Malá symfonie Hannse Eislera i Klavírní koncert č. 1 Alexandra Mosolova společně se symfonickou větou Pacific 231 Arthura Honeggera vrhly posluchače do zdecimovaného a první světovou válkou stále šokovaného světa. Tedy časoprostoru, který spíše než k náhle falešným vzorům z minulosti hledí k dosud tvárné, nespoutané, kruté, avšak upřímné budoucnosti. Evoluci předchází revoluce. Sólistou večera byl klavírista Steffen Schleiermacher, který své nesporné interpretační kvality dal na odiv i v rámci ryze sólového koncertu Moravského podzimu Ruský futurismus a česká avantgarda. V obou večerech dovedl klavírista zručně a dynamicky pestře provést násilný repertoár ruského futurismu, i podstatně přívětivější hudbu české avantgardy.
Není pouhým zdáním, že dramaturgie festivalu čerpala především z bohatých zásob u nás nepříliš uváděné moderní ruské hudby. Festival navíc upíral k východu oči i uši zcela záměrně. Části Drama vévodila dvě původem ruská díla – opera Vítězství nad sluncem a Symfonie sirén. Vítězství nad sluncem i Symfonie sirén však zazněly zcela nově a uvedení obou děl představovalo jakousi novodobou premiéru. Z opery Vítězství nad sluncem se mnoho z hudební faktury nedochovalo, a i to málo co zbylo jen stěží představovalo skutečnou revoluci. Ani autor původní hudby Michail Maťušin se za hudební stránku opery příliš nestavěl. Vznikla proto podoba nová – hudby se ujal skladatel Jiří Najvar, scénu a kostýmy obstaral David Janošek a samotnou režii realizoval Marek Mokoš. Výsledné vyznění bylo zcela opačné. Zatímco původní dílo bylo zamýšleno jako oslava vítězství nad falešným a neupřímným duchem romantismu, soudobá verze pozdvihuje cynicky prst nad téměř troufalou obhajobou ohyzdnosti a zhýralosti doby. Slunce zde nakonec nad všechna očekávání vítězí jako hlavní a téměř jediný protagonista.
Symfonie sirén představovala skutečnou hudební fascinaci hlukem. Skladba Arsenije Avraamova byla rekonstruována na brněnském výstavišti dle návrhu Andrea Ammera & FM Einheita. Skladba tu a tam trpěla nedokonalým vyvážením hluku a rány z děl, které měly oddělovat jednotlivé části do velké míry, zanikly v lomozu dalších zvuků. I tak bylo fascinující sledovat davy lidí naháněné perfektně upravenými vyvolávači s hlásnými troubami, kteří – podobni postavám z verneovek – zachovávali neustálý a důstojný výraz obličeje. Avizované špunty do uší však byly zbytečným opatřením, kterého jsem po skončení celé performance částečně litoval. Nedílnou součástí festivalu se staly Tiché písně Valentina Silvestrova uvedené v intimním přítmí vily Tugendhat basbarytonistou Tomášem Šelcem a klavíristkou Danou Hajóssy.
Moravský podzim však nesestával pouze z ruských příspěvků ®evolučníhudební kultury. Mezi pilíře festivalu patřil například i klavírní koncert Davida Greilsammera Scarlatti: Cage: Sonatas. Jedinečný projekt izraelského klavíristy a dirigenta Davida Greilsammera vedle sebe postavil sonáty Domenica Scarlattiho (italského skladatele 18. století) a sonáty Johna Cage pro preparovaný klavír. Greilsammer nedodržuje rigorózně pravidla přednesu hudby 18. století, to však v případě tohoto koncertu nemohl nikdo ani skutečně požadovat. Naopak je chvályhodné, že klavírista dokázal pouhým unifikováním výrazu propojit obě tolik nesourodá díla v jediný organický celek.
Mým osobním favoritem mezi všemi koncerty Moravského podzimu byl bezpochyby večer s podtitulem Rituály, při kterém bylo uvedeno dílo Poslední pohanské obřady litevského skladatele Bronia Kutavičiuse v českobratrském chrámu Jana Ámose Komenského a osmá symfonie českého skladatele Miloslava Kabeláče Antifony. O provedení se postaral litevský Komorní sbor Aidija po boku sboru dětí a mládeže při Filharmonii Brno Kantiléna, oba sbory vystoupily pod vedením sbormistra Romualdase Gražinise. Vystoupila dále dechová sekce Filharmonie Brno, varhanistka Renata Marcinkute-Lesieur. V druhé polovině, jejíž provedení se odehrálo v brněnské katedrále, přibyl Český filharmonický sbor Brno pod vedením Jiřího Najvara, bicisté Filharmonie Brno a za varhanami Renatu Marcinkute-Lesieur vystřídalPřemysl Kšica. Sólistkou druhé poloviny večera byla Lucie Silkenová, dirigentem Marko Ivanović.
Do ticha potemnělého chrámu zazníval šepot sborů, přerušovaný pouze tóny varhan. Kutavičiusovo dílo vykazuje znaky hudebního minimalismu, autor přesto vychází z původního litevského folklóru, který vkusně odívá do bezmála posvátného šatu. Velkou pochvalu zaslouží především interpreti, a to především sbory Aidija a Kantiléna. Příkladná byla také práce s prostorem, kde obzvláště zahánění hada za zády posluchačů doslova nahánělo husí kůži. Oba sbory kroužily po prostorách chrámu a stále se opakující hudební faktura tak získávala co chvíli diametrálně odlišné vyznění.
Festival uzavřel Epilog, jehož součástí byly především koncerty, které tvořily chytrou a rozumnou protiváhu jinak veskrze progresivního programu. V podání Ensemble Berlin Prag zazněly skladba Jana Dismase Zelenky, Johanna Sebastiana Bacha, Marka Kopelenta a Isanga Yuna. Komorní orchestr Accademia Bizantina věnující se historicky poučené interpretaci přednesl díla Giovanniho Lorenza Gregoriho, Niccola Jommelliho, Arcangela Corelliho, Niccola Porpory, Antonia Porpory, Antonia Caldary, Antonia Vivaldiho a Francesca Geminianiho. Janáčkovo kvarteto zahrálo oba smyčcové kvartety Leoše Janáčka a transkripci dechového kvinteta Mládí od Kryštofa Mařatky.
Moravský podzim stojí před jubilejním 50. ročníkem a my můžeme pouze odhadovat, s čím dramaturg festivalu vyrukuje při tak slavnostní příležitosti. Zcela jistě se bude jednat o velkolepou podívanou. Troufám si tvrdit, že právě tématem ®evoluce vstupuje festival do nového věku, který více a více dává prostor neprávem opomíjeným dílům hudební historie i současnosti. Při takto významném jubileu však jistě zazní i skladby, které pomohly vytvořit a konstituovat plný a bohatý hudební jazyk nejen artificiální hudby. Těšme se!
