4. října 2019, Klasika plus
„V intencích dobové rozhlasové praxe znělo dílo přímým přenosem do éteru a bohužel se o jeho konkrétní podobě více nedozvíme – záznamy tehdy neexistovaly.“
„Precizní hudební nastudování bylo dílem dirigenta Tomáše Krejčího, který na sebe vzal nejen úkol finální – interpretační, ale i nelehký úkol přípravný.“
„Nápad uchopení Oidipa v podobě statického rozhlasového vysílání vnímám jako velmi příhodný a líbil se mi; s čím ale ztotožněna nejsem, je nadnesené označení této inscenace za světovou premiéru scénického uvedení.“
Padesátý ročník festivalu Moravský podzim je letos věnován z velké části jubilujícím uměleckým osobnostem. Patří mezi ně – vedle vedle E. F. Buriana, Mieczysława Weinberga a Heinze Holligera – Bohuslav Martinů, od jehož úmrtí v srpnu uplynulo šedesát let. Festival tak reflektuje vlastní kořeny, neboť hned jeho historicky první ročník v roce 1966 byl tomuto skladateli tematicky věnován – a to beze zbytku.
Na jedenácti tehdejších festivalových koncertech či představeních nebyl jediný večer, na němž by zaznělo jiné než Martinů dílo! Uvědomíme-li si, že takto velkoryse byl úvodní ročník festivalu koncipován v době, kdy tvorba Bohuslava Martinů z politických důvodů nepatřila k příliš uváděným, byl to troufalý start nových hudebních slavností. Troufalost se však beze zbytku vyplatila, hudební dění získalo nespočet příznivců a Mezinárodní hudební festival Brno se zapsal mezi nejatraktivnější republikové akce svého druhu.
Současný ročník festivalu tedy na tuto tradici navazuje. Činí tak nikoliv s úmyslem retrospektivním, jak ve festivalovém katalogu zmiňuje dramaturg Vítězslav Mikeš, ale formou nových impulzů. Bohuslava Martinů tudíž festival neprezentuje žádnou z jeho velkých symfonických či jevištních prací, naopak jej představuje jako autora méně známých skladeb vokálního charakteru (písně v podání Jany Hrochové, Romana Hozy, Tomáše Kořínka, Lady Bočkové a také souboru Martinů Voices). A svým způsobem mezi ně můžeme zařadit provedení divadelní hry Oidipus s hudbou Bohuslava Martinů (2. 10.) – i do ní totiž lidský hlas zakomponoval, byť pouze jako součást hudebního ansámblu.
O Martinů spolupráci na Oidipovi se obecně téměř neví. Šlo o hudbu ke hře francouzského dramatika André Gida, napsanou v roce 1930, kterou pro své vysílání plánoval tehdejší Československý rozhlas. Skladatel, který přijel na sklonku roku 1935 ze svého trvalého působiště – Paříže – do Prahy na chystané nastudování opery Hry o Marii, byl z důvodu časového přesunu data premiéry díla nucen v Československu strávit delší čas než původně plánoval. V mezičase přišla rozhlasová nabídka na kompozici Oidipa, kterou rád přijal.
Režisérem rozhlasové hry byl Jindřich Honzl, s nímž Bohuslava Martinů jen o dva roky později svedla znovu dohromady spolupráce na světové premiéře skladatelovy opery Juliette. Hudební doprovod k Oidipovi vznikal, jako ostatně valná většina Martinů skladeb, poměrně rychle, byl hotov v průběhu měsíce ledna 1936 a premiéra zazněla 7. února. V intencích dobové praxe znělo dílo přímým a jediným přenosem do éteru a bohužel se o jeho konkrétní podobě více nedozvíme – záznamy tehdy neexistovaly. Dochován v rozhlasovém archivu však naštěstí zůstal notový materiál, takže bylo možno pro chystané letošní provedení dílo nově nastudovat a představit tak divákům prakticky neznámý kus ze skladatelovy dílny.
Festivalové uvedení zaštítila Filharmonie Brno, jejíž členové se ujali hudebního nastudování. Martinů dílo určil jen skromnému nástrojovému obsazení dvou viol, klarinetu, trubky, klavíru (střídajícímu se s varhanami) a bicích. K nim přidružil ještě ženský hlas, užitý nikoliv sólově, ale jako součást ansámblu. Celek zní velmi poeticky, skladatel maximálně využil zvukových možností zvolených nástrojů. Obzvláště působivé bylo spojení dvou viol, často v oktávových rozestupech, zvukově neotřelé bylo ještě připojení dalších hlasů (klarinet, trubka).
Precizní hudební nastudování bylo dílem dirigenta Tomáše Krejčího, který na sebe vzal nejen úkol finální – interpretační, ale i nelehký úkol přípravný, protože ve více než osmdesát let starém notovém materiálu bylo nutné pro provozování udělat řadu korekcí: sjednotit partituru s nástrojovými party, doplnit chybějící posuvky, noty a podobně. Jak sám dirigent uvedl, bylo poznat, že notový materiál, který po provedení zůstal v rozhlasovém archivu, skladatel již nikdy do rukou nedostal. Jinak by totiž – jak se přihodilo i v jiných případech – do něj po provedení určitě zanesl úpravy, které z nastudování vyplynuly.
Výborné výkony nyní při brněnském uvedení podali i jednotliví hráči: Klára Hegnerová a Julián Veverica (violy), Lukáš Daňhel (klarinet), Petr Hojač (trubka), Lukáš Krejčí (bicí nástroje), Libuše Pančochová (klavír a varhany) a Pavla Radostová (soprán). Jevištní ztvárnění Oidipa je dílem režiséra Marka Thera. Spolupracoval se scénografem Matějem Sýkorou, kostýmní výtvarnicí Zuzanu Formánkovou, light designerem Jonášem Garajem a dramaturgy Lukášem Jiřičkou a Matyášem Dlabem.
Pohnutý příběh antického vládce Oidipa, který bez vědomého úmyslu zabije vlastního otce, stane se manželem své matky a po prozření sám sebe znetvoří a v potupě odejde do vyhnanství, byl na festivalovém večeru prezentován v intencích vzniku díla André Gida a Bohuslava Martinů – jako rozhlasová hra. Účinkující herci, rozmístěni v prostoru jeviště, stáli téměř nehybně u pultů s texty a pouze v momentech, kdy postava v ději z prostoru odcházela, couvli krok dva dozadu, aby v popředí pozornost upoutaly jednající postavy. Stejně tak antický chór i hudební ansámbl byly na jevišti přítomny po celou dobu hry. Iluzi rozhlasového prostředí napomáhalo dotvořit červeně svítící světlo, známé z reálných rozhlasových studií.
Nápad uchopení Oidipa v podobě statického rozhlasového vysílání osobně vnímám jako velmi příhodný a líbil se mi; s čím ale ztotožněna nejsem, je nadnesené označení této inscenace za „světovou premiéru scénického uvedení“. Jak už bylo výše řečeno, jevištní aktivita byla nulová, pro posluchače byl podstatný zvukový vjem, ten optický bylo možno zcela vypustit. Pouhé rozmístění aktérů v prostoru jeviště pro mne neznamená „scénické dění“ – to bychom za scénické mohli označovat kupříkladu jakékoliv koncertní provedení opery či vokálně-instrumentálního díla.
Uvedení Oidipa vzniklo ve spolupráci s Terénem – dramaturgickou, produkční a distribuční platformou Centra experimentálního divadla (CED). Herecké obsazení sestávalo částečně z brněnských, částečně z pražských herců. Za všechny jmenujme Vladimíra Hausera v titulní postavě krále Oidipa, který se s rolí srovnal velmi zdárně i přes fakt, že původně měla být obsazena charismatickým Františkem Derflerem. Jeho nečekané srpnové úmrtí tento plán zhatilo. Františku Derflerovi proto byl projekt věnován.
Foto: Jan Prokopius
