Moravský podzim oslavil letos padesáté narozeniny

Prosinec 2019, Hudební rozhledy

Devatenáct koncertů v období tří týdnů (29. 9. – 16. 10.), ve kterých zazněly skladby z období od 17. století až po současnost. Letos spojovalo dramaturgii festivalu téma oslavy jeho výročí. Při čtení vkusně a bohatě vyvedeného katalogu se ale musíte zarazit. Padesáté narozeniny? Nově koncipovaný Mezinárodní hudební festival Brno, který nahradil po deseti letech festival Hudební máj, byl zahájen v roce 1966! Samozřejmě je v tom háček. Od roku 2013 se totiž z festivalu stalo bienále a pravidelně se střídá s novým festivalem Janáček Brno.

Musíme tedy odečíst tři roky, abychom se na padesáté jubileum dostali. Zahájení festivalu 29. 9. v sále Boby centra představilo výjimečný projekt amerického skladatele Philipa Glasse, zakladatele minimalismu. Jeho skladba Einstein on the Beach, na které skladatel spolupracoval společně s divadelním režisérem Robertem Wilsonem, způsobila na premiéře roku 1976 senzaci a dala se na cestu Evropou, aby se nyní zastavila na festivalu v Brně. Původně pětihodinové pásmo se v Brně zmenšilo na tři a čtvrt hodiny, aniž by byla jediná přestávka. Začali už hodinu (!) před oficiálním začátkem, kdy navozovali atmosféru a vplouvali do jakéhosi transu, přičemž se měnily barvy nasvícení, zatímco hlediště i pódium setrvávaly v tajuplném pološeru. To zůstalo i po začátku akce, kdy se odejít a přijít dalo kdykoli, aniž by toho lidé z publika příliš využívali. Spíše naopak, čím déle ekvilibristika s tóny, motivy a slabikami trvala, tím více narůstalo napětí a gradoval smysl projektu.
Obdiv zaslouží účinkující, vokální soubor Colegium Vocale Gent a instrumentální bruselský soubor Ictus, k tomu tři recitátoři textů a americká písničkářka Suzanne Vega, která se v projektu představila jako vypravěčka se zvukomalebným a podmanivým hlasem. Účinkující občas opouštěli svá stanoviště, aby se za krátkou dobu opět vrátili do procesu. Dva dirigenti, Georges-Elie Octors a Tom De Cock, se vzájemně doplňovali, někdy se střídali. Pasáže, ve kterých zejména hráči na klávesy a houslista opakovali minimalistické motivy v neuvěřitelných polohách a rytmech a ani o setinu vteřiny se neuchýlili, se vymykaly chápání i představě o virtuozitě. Někdy šlo naopak o voiceband à cappella, kdy zpěváci šeptali a na jednom tónu ve stejném rytmu deklamovali texty. Cílem bylo přivést publikum do transu a vyvolat halucinace. Nadšené ovace byly poděkováním souboru, který předvedl především neskutečné soustředění a sebekázeň a schopnost čarovat s emocemi.
Úspěšné zahájení festivalu pokračovalo v dalších koncertech, vybírám jen ty něčím výjimečné.

Komorní koncerty
Čtyři koncerty z písní Bohuslava Martinů zahájila brněnská mezzosopranistka Jana Hrochová, která vystoupila 3. 10. v Besedním domě. Pěvkyně přednesla písně, které psal vesměs mladý Martinů a které se dostaly do soukromých rukou těch, pro které byly psány. O zachránění a zrekonstruování těchto písní se zasloužil klavírista českého původu, žijící v Luganu. Doprovázel pěvkyni na koncertě a současně se i sám představil sólově. Giorgio Koukl, původem z Prahy, se v roce 1968 dostal do Švýcarska, kde žije, a Martinů se stal jeho osudem. Natočil jeho kompletní dílo pro klavír i pro klavír a orchestr a kompletní písňovou tvorbu. V Brně byl vůbec poprvé a představil se se skladbami Rujana, mořská fantazie, H 100, poté výběrem z Osmi preludií pro klavír, H 101, č. 3 En forme de Andante. Adagio, 6. En forme de Largo. Lento, 4. En forme de Dance. Allegro vivo, a následně Foxtrotem H, 126bis. Pokračoval pak jako citlivý a spolehlivý doprovod mezzosopranistky.
Jana Hrochová přednesla písně, které nepatří do žádné sbírky, jako Svítaj, Bože, svítaj, H 76, Píseň na starošpanělský text, H 87 (zpíváno česky), Mrtvá láska, H 44, V zahradě na hřadě, H 77, Stará píseň, H 74. Začala svěže, kulatým a šťavnatým hlasem, který dostal novou hloubku i zářivost, s radostným výrazem a neskrývanou chutí zpívat. Pokračovala Písničkou o Haničce, H 80, Vdejte mne, matičko, H 53, Píseň o hubičkách, H 27bis, Líbej, milá, líbej!, H 27, Pravý počet z cyklu Tři písničky, H 34. Další část pokračovala písněmi Růže, H 54, Konec všemu, H 43, Kráčím, kráčím mezi vrchy, H 74bis, Komárova svatba, H 75 a Ohnivý muž, H 71. Její nadšení a hravost se realizovaly v písních vesměs vtipných a veselých. V závěru večera zazněl výběr z Nových slovenských písní, 30 písní ve dvou řadách, H 126. Zaznělo jich jen šest, opět byly vybrané ty radostné a vtipné (č. 8, 9, 16, 20, 27, 29). Obecenstvo nešetřilo potleskem a umělkyně přidávala: Kdybych já měla sukňu červenů a Aj veža, vysoká veža. Ta už zklidnila emoce a ukončila koncert.
Další pokračování pocty B. Martinů se konalo v neděli 5. 10. v brněnských vilách. Jen skalní posluchači dokázali absolvovat všechny tři koncerty. Ve vile Stiassni dopoledne v 11 hod. vystoupili pěvec Roman Hoza spolu s klavíristou Ahmadem Hedarem. Malý prostor přijímacího salónu nedokázali interpreti vnímat a souznít s ním. Klavírista začal s vervou, a pěvec tedy neměl možnost předvést svoji dynamickou a výrazovou paletu. Písničky na jednu stránku, H 294, by si určitě plastické dynamické podání zasloužily. Stejně jako Dvě písně, H 213bis, nebo následující Měsíce, tři písně s klavírem, H 135. Závěrem zazněly Tři písně na básně Apollinairovy, H 197, v českém překladu Vítězslava Nezvala, které měly v sobě nostalgii a poezii.
Odpoledne se ve vile Löw-Beer představil tenorista Tomáš Kořínek spolu s klavíristou Davidem Švecem. Zde je přijímací salón větší a je vysoký přes dvě podlaží, ale i zde působil klavír syrově a tenorista se položil do operního témbru. Sice ho bylo výborně slyšet, ale Nové slovenské písně, 30 písní ve dvou řadách, H 126, které zazněly ve výběru dvanácti písní, zůstaly všechny v jedné výrazové poloze.
Nejvydařenějším písňovým nedělním koncertem byl večerní koncert sopranistky Lady Bočkové ve vile Tugendhat. Doprovázela ji na klavír Marta Vašková s citem ostříleného profesionála. Mladičká Lada Bočková se představila s jasným, zvonivým sopránem, schopným odstíněného výrazu a prožitku. Nový špalíček, cyklus osmi písní na texty moravské lidové poezie, H 288, přednesla kultivovaně a s měkkým legatem. Písničky na dvě stránky, cyklus písní na texty moravské lidové poezie, H 302, hýřily vtipem a roztomilostí. Dojala závěrečnou skladbou Vítězslavy Kaprálové Sbohem a šáteček, op. 14 na slova Vítězslava Nezvala, kterou podala se silným prožitkem a výrazem. Byl to vrchol večera i celého nedělního písňového maratonu.

Tanec Slunce krále Ludvíka XIV.
14. 10. se v Mahenově divadle odehrála prezentace orchestrální suity Jeana-Baptisty Lullyho Měšťák šlechticem v podání souboru Geneva Camerata (David Greilsammer). Na jevišti bylo postaveno jen několik židlí pro violoncella, kontrabasy, perkuse a harfu. Ostatní hudebníci museli hrát ve stoje. Tanečníka (Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola), který se chtěl dostat mezi ně, zprvu odmítali, ale pak se jím dali strhnout a při hře začali pomalu tančit. Ladnost, noblesa a přesnost jak pohybu, tak rytmu a intonace. Dirigent byl uprostřed, ale taky někdy na kraji a za zády hudebníků, kteří stále hráli přesně a akusticky vyváženě. Playback? Tuto moji podezřívavou myšlenku vyvrátili hudebníci hned na počátku druhé skladby, Symfonie č. 40 g moll, KV 550 Wolfganga Amadea Mozarta. Vešli do hlediště, postavili se po celé jeho délce kolem diváků a hráli přímo u nich. Bylo slyšet poctivé hraní, opět skvěle vyvážené jak rytmicky, tak akusticky a s přesnou intonací. Ke konci si posedali, ale tanečník jednoho po druhém položil i s židlí na záda. Hráli dál a stejně dobře. V závěru zvedli tanečníka v podobě Krista nad hlavu a spustili na zem. Lehli si na něho, jeden na druhého. V této pozici už opravdu nehráli… Ten večer, to byla bomba. Bomba, která rozmetala všechna zažitá klišé a všechna pravidla o tom, jak hrát klasickou hudbu. Vsedě, soustředěně, sledovat dirigenta a být ve společné formaci? Ne, jde to i jinak, v neustálém pohybu a tanci.

Jubileum festivalu, skladatelů i umělců
Jedním z jubilujících byl Mieczysław Weinberg, který se narodil před sto lety ve Varšavě, v židovské rodině. Pohnutý život, poznamenaný válkou, nacisty i sověty, mu neumožnil, aby se prosadil tak jako jeho starší kolegové. Přesto, že ho prosazoval a podporoval Dmitrij Šostakovič. U nás se téměř nehraje, ale v roce 1983 uvedl světovou premiéru jeho opery Portrét dirigent Václav Nosek v tehdejším Státním divadle v Brně. Nyní představil na festivalu houslista Milan Pal’a spolu s klavíristou Ladislavem Fančovičem Weinbergovy houslové sonáty, a to ve dvou večerech. První večer 7. 10. zazněly v Besedním domě Sonáta pro housle a klavír č. 1, op. 12, č. 2, op. 15, č. 3, op. 37 a č. 4, op. 39. Jak hudba sama, tak její přednes byly pro posluchače zjevením. Maximalistický, exaltovaný houslistův projev dával do hudby velké emoce, vibrato i velké dynamické rozpětí, forte extenzivní, piana nadlehčená a chvějivá, zpěvné melodie podané v klenutých frázích a legatech, sladkost pianissim přecházela do drásavého nářku fortissima. Housle a klavír vedly dialog a společně vygradovaly skladby do vzpínajících se vln bolesti a následného útlumu. Druhý večer, 13. 10., tomu bylo podobně, jen na programu byla Sonáta pro sólové housle č. 3, Sonáta pro klavír č. 6 a Sonáty pro housle a klavír č. 5 a č. 6. Brno tak objevilo skladatele, který byl až dosud posluchačům utajen.
Závěrečný koncert 16. 10. v Besedním domě se nesl ve znamení dokonce dvou jubileí. Šéf Filharmonie Brno Dennis Russel Davies letos oslavil 75. narozeniny stejně jako i jeho přítel a maďarský kolega, skladatel a dirigent Peter Eötvös. Nápad uspořádat společný koncert s názvem Davies + Eötvös = 150 na závěrečném koncertu Moravského podzimu byl šéfa filharmonie Daviese. U dirigentského pultu se střídali. Jako první zahájil večer maďarský host, který ho odstartoval předehrou k opeře Únos ze serailu, KV 384 Wolfganga Amadea Mozarta. Zdůrazněný turecký ráz činelů a pochodu byl kontrastem k melodickému střednímu dílu a zakončení bylo opět energické a muzikantsky šťavnaté. Druhým číslem byla skladba Petera Eötvöse Dialog s Mozartem – Da capo pro orchestr. Tuhle skladbu pro změnu dirigoval hostitel. Melodické fragmenty Mozartovy hudby výborně interpretovala Marie Petříková u prvních houslí, jako kontrast zněly krátké, rychle se střídající motivy, drastické, zastřené i břeskné v bicích i žestích. Před přestávkou zazněla skladba Bély Bartóka, Taneční suita, Sz. 77. Zde se taktovky ujal Bartókův krajan, změny temp, nálad, instrumentace i názvuky lidové hudby, to vše se spojilo do ohnivého finále.
Po přestávce opět hostitel dirigoval skladbu Petera Eötvöse s názvem Seven pro housle a orchestr. Byla složena v roce 2006 na paměť astronautů z raketoplánu Columbia, kteří se nevrátili z mise živí. Autor napsal skladbu, ve které vede dialog orchestr spolu s houslemi. Tohoto partu se ujala japonská houslistka Akiko Suvanai, která dílo v roce 2007 premiérovala na Luzernském festivalu. Každému z astronautů je věnována část, která ho nějak charakterizuje. Číslo 7 je využito magicky, 49 hudebníků je rozděleno do sedmi skupin. Houslisté jsou umístěni na balkoně v sále, jen sólistka je na pódiu. Osamocené housle se chvějí ve zvuku orchestru, který přebírá jednotlivými sólovými vstupy náladu a zvukomalebně dokresluje katastrofické události zvuky tříštícího se skla, údery železa, svištícím větrem a burácejícími tubami a trombony, až pak vyúsťuje v tichou hudbu s gongy a zvony. Poslední skladbou byl opět Béla Bartók a jeho Divertimento pro smyčcový orchestr, Sz.113. Prezentace třívěté skladby se ujal maďarský host a předvedl svého krajana jako mistra nálad a využití folklorní hudby k závažným hudebním sdělením, aniž by byl patrný rozpor mezi klasikou, avantgardou a lidovou písní. Večer zakončil mohutný potlesk a nejen to. Z balkonu se ozvaly dvě ohlušující rány a shora se sypaly zlaté konfety s voláním bravo! Kytice a blahopřání nebraly konce, a tak se uzavřel festival Moravský podzim s nadšením. Další festival bude ale až za dva roky, v roce 2021, neboť je to bienále.

© Filharmonie Brno | všechna práva vyhrazena

Top