Program festivalu Moravský podzim hostily v sobotu 5. října 2019 brněnské architektonické skvosty. Dva ze tří recitálů s vybraným písňovým repertoárem Bohuslava Martinů mohli návštěvníci vyslechnout ve funkcionalistických vilách Stiassni a Tugendhat, jeden se pak konal v secesní vile Löw-Beer. Přednesu písní „tugendhatského“ recitálu, coby pomyslného finále tohoto malého turné Martinů napříč Brnem, se ujala mladá sopranistka Zdislava Bočková. Po jejím boku stála, přesněji řečeno seděla, klavíristka Marta Vašková.Začátek podvečerního setkání návštěvníků vily Tugendhat byl, dalo by se říci již tradičně, spojen s prohlídkou jejích prostor. Počáteční neorganizované shromáždění příchozích bylo tedy s úderem páté hodiny odpolední přiměno k soustředění a poslechu stručného (ovšem dostatečného) výkladu o historii stavby, jejích majitelích a pochopitelně také o Ludwigu Miesi van der Rohe, člověku, který stojí za její unikátní architekturou.
Po vystoupání všech přítomných točitým schodištěm do hlavního obytného prostoru vily a všeobecném zkrášlení původně pečlivě vybrané společenské obuvi ochrannými návleky se pozornost přesunula k romantickému výhledu z oken vily do rozlehlé zahrady, ale také k netradičně řešenému interiéru, jemuž vévodí masivní onyxová zeď. Jejího barevného kouzla v záři slunečních paprsků se však kvůli husté zácloně mraků na obloze nikdo nedočkal. Pohledy návštěvníků se nicméně začaly ubírat směrem k opodál stojícímu křídlu a improvizovanému hledišti. Zatímco někteří obdivovali funkcionalistickou krásu, jiní horlivě a netušeně zabírali volné židličky a vším, co měli po ruce, nahrazovali obvyklé kartičky „reservé“. Po obsazení zbylých židlí a chvilce vyhlížení začátku hlavního bodu večera se svého místa ujala sopranistka Zdislava Bočková očekávající první tóny vstupní písně, jimiž Marta Vašková po utichnutí obecenstva otevřela celé hudební pásmo.
Jako první byl přednesen cyklus písní Nový špalíček (H 288) z roku 1942, jejichž texty si Martinů vypůjčil z moravské lidové poezie. Intimnější prostředí a umírněné osvětlení dokreslilo náladu písní, stejně jako lehké a vkusné herecké dotváření písní ze strany pěvkyně. Jejímu poněkud tmavšímu, přesto lehkému a dobře se nesoucímu hlasu v podstatě nebylo co vytknout. Jistota tónu, pomineme-li drobná, téměř nepostřehnutelná zaváhání dechu na konci některých frází, čistá intonace a bezpečná znalost repertoáru (vše bylo zpíváno zpaměti), jsou ostatně typickými atributy této zpěvačky. Jediné, co možná zpočátku trochu zamrzelo, byla volba repertoáru vzhledem k její tessituře. V rámci uvedených cyklů, psaných spíše pro střední hlas, je totiž ryze sopránových poloh poskrovnu, můžeme-li vůbec o nějakých hovořit. Ne snad, že by hlubší polohy činily Zdislavě vážnější problémy, jen člověk v takových okamžicích doufá, že se dostane i na trochu té pěvecké exhibice. Že bylo nakonec i jí učiněno zadost, o tom ještě bude řeč.
Druhá část recitálu byla po vřelém a zaslouženém potlesku věnována Písničkám na dvě stránky (H 302), sesterskému cyklu „písniček jednostránkových“ (H 294), které si mimo jiné mohli návštěvníci brněnských vil poslechnout o několik hodin dříve v podání barytonisty Romana Hozy (recitál ve vile Stiassni). Písně těchto cyklů z roku 1943 a 1944 si svoji obsahovou inspiraci berou rovněž z lidového prostředí. Takové počínání je ostatně pro Martinů typické. I s jejich interpretací si Zdislava Bočková poradila bravurně.
Přestože jsou si Nový špalíček i Písničky na dvě stránky charakterem značně podobné, mohlo se zdát, že vzhledem k rozmanitějšímu doprovodu druhého z nich došlo na skromnou exhibici i u doprovázející Marty Vaškové, jejíž bezchybná, ukázněná a pěvkyni zcela podporující hra přispěla nemalou měrou ke zdaru celé produkce. Je také záhodno říci, že se zpočátku situování nástroje jevilo jako nevhodné. Zvuk klavíru byl podivně utlumený a vykradený, za což zjevně mohly místní akustické podmínky. Pravdou ale je, že se v průběhu produkce tyto pocity postupně vytrácely. Síla zvyku očividně udělala své a celkový dojem tím nebyl narušen.
S blížícím se závěrem celého vystoupení vzaly za své ony dříve zmiňované obavy z chybějící pěvecké satisfakce vzhledem k hlasovému oboru interpretky. Bohuslava Martinů totiž na pár okamžiků – a coby jakási atematická koda – vystřídala píseň Sbohem a šáteček, op. 14 Vítězslavy Kaprálové. Tato krátká skladba z roku 1937 podivuhodným způsobem zapadla mezi znatelně prostší fakturu lidově laděných písní Martinů. Pěvecky náročnější pasáže dokreslené hustou harmonií, která se nevyhýbala občasným disonancím ani jazzovým prvkům v akordické sazbě, byly efektní tečkou za celým recitálem. Zdislava Bočková tak prokázala, že má svůj hlas pod kontrolou napříč polohami a skladebnými přístupy.
Vytrvalý závěrečný potlesk, kterým byly obě vystupující zaslouženě odměněny, vystřídalo poslední letmé zadumání některých návštěvníků nad netradičností místního interiéru i nad právě vyslechnutou hudbou. Její dozvuky jistě přítomným zpříjemňovaly deštivou cestu domů.
Psáno z koncertu 2. 10. 2019, Vila Tugendhat
Bohuslav Martinů: Nový špalíček, cyklus písní na texty moravské lidové poezie, H 288 (1942)
1. Bohatá milá
2. Opuštěný milý
3. Touha
4. Zvědavé dievča
5. Veselá dievča
6. Smutný milý
7. Prosba
8. Vysoká veža
Bohuslav Martinů: Písničky na dvě stránky, cyklus písní na texty moravské lidové poezie, H 302 (1944)
1. Děvče z Moravy
2. Súsedova stajňa
3. Naděje
4. Hlásný
5. Tajná láska
6. Boží muka
7. Zvolenovcí chlapci
Vítězslava Kaprálová: Sbohem a šáteček op. 14 (1937) na slova Vítězslava Nezvala
Marta Vašková – klavír
Lada Bočková – soprán
