Moravský podzim se postupně chýlí ke svému závěru. Koncertem v pondělí 23. října ve vile Tugendhat s názvem Tiché písně se završila jedna z kapitol festivalu, nazvaná Rituály. Uzavřela se meditativní, téměř relaxační hudbou Valentina Silvestrova (1937), který patří k ukrajinské avantgardě. V českých zemích se hrál jen v roce 1967 na Pražském jaru, kdy byla provedena jeho kompozice Mystérium pro amplifikovanou flétnu a perkuse z roku 1964.
V písňovém cyklu Tiché písně, který je komponován na básně převážně ruských básníků, například Puškina, Lermontova, Jesenina, Ťutčeva a dalších, skladatel ustupuje od všech postmoderních praktik a prosazuje tak zvaný „slabý styl“, tedy úmyslné utlumení kompozičního jazyka ve prospěch hudby jednoduché a meditativní. Jde mu o návrat k duchovním hodnotám, kráse a harmonii.
Cyklus čtyřiadvaceti písní vznikal v letech 1977-1978, je uspořádán do čtyř částí a je provozován bez přestávky, aby nebyl narušen meditační proud, který je v nich obsažen. Ten proud je charakterizován mollovým modem a stejným rytmizovaným tempem, plynoucím v rytmu proudící vody. Ruská melancholie zde dominuje, ať básně vyprávějí o čemkoli – o lásce, loučení, kráse rodné země, marnosti, nicotě či životním zmoudření. Hudba plyne v unisonu zpěvu a klavíru, melodická linka je klavírem kopírována a podkreslena rozloženými akordy, plynoucími v jednom neustálém proudu.
Písně jsou psány pro baryton či soprán, ve vile Tugendhat zněly v podání bratislavského basbarytonisty Tomáše Šelce (1983) za klavírního doprovodu bratislavské klavíristky DanyHajóssy. Dvojice pracovala velmi sehraně, partneři reagovali na každé sebemenší dynamické či agogické hnutí. Překvapila sice malá kolize na konci druhé části, kdy neměli nachystánu stejnou skladbu. Zaváhání však rychle napravili a posluchači brzy zapomněli na malé vyrušení.
Pěvec Tomáš Šelc si pohrával s jemnou dynamikou a piány, která prozrazovala, že jeho hlavní silná stránka je jinde. Prozradil ji až na počátku poslední, čtvrté části, kdy z piána vygradoval hlas do objemného, barevného forte. Plnost hlasu a jeho propojení ve všech rejstřících mu činilo viditelné potěšení, nicméně musel se opět stáhnout do piánových ploch, které musel zpívat s využitím jen hlavového rejstříku, opatrně našlapovat a držet hlas zpět. Přesto dokázal dát písním něhu a citovost, při zapojení spodních poloh ale bylo patrné, kde jsou jeho hlavní kvality. Měl při tom spolehlivou oporu v doprovázející Daně Hajóssy, která spolehlivě hlídala jak přesnost rytmu, tak stálost dynamiky.
Kouzelné prostředí vily Tugendhat přímo vyzývá k pořádání takovýchto „hauskoncertů“, komorní počet posluchačů zaručuje intimitu a pohodu. Problémem v nastávajícím podzimním čase už ale začíná být topení, kdy si uvědomujeme, že v zimě se Tugendhatovi zřejmě moc neohřáli. Relaxace na místních židlích také není úplně to pravé, ale exkluzivita místa vynahrazuje absenci soudobých standardů, a pravdou je, že vila již bohudík není rehabilitačním zařízením. Posluchači odcházeli s pocitem výjimečnosti zážitku a festival uzavřel jednu svoji kapitolu s názvem Rituály úspěšně.
