3. října 2019, Brno – město hudby
Na divadelní scénu se přenesla třetí akce letošního festivalu Moravský podzim. Za její realizací konkrétně stál Terén, tedy platforma působící jako třetí scéna Centra Experimentálního divadla, hned po divadlech Husa na provázku a HaDivadle. A právě na jevišti Husy na provázku se včera odehrála světová premiéra scénického provedení hry Oidipus, jejímž autorem je André Gide. Za neméně důležitou scénickou hudbou potom stojí skladatel Bohuslav Martinů.
Právě Brno se svou uměleckou minulostí i současností se ve vztahu k dílům Bohuslava Martinů (po mnoha úspěšných premiérách jeho skladeb) zdá být ideální pro takovýto dramaturgicky odvážný počin. O to více, když se padesátý ročník festivalu zaměřuje mimo jiné na připomínku šedesáti let od úmrtí tohoto skladatele. Pouze jednou v rozhlase realizovaný projekt tak nyní byl předvedený v jevištní podobě. Otázkou zůstává, na kolik se to inscenátorům povedlo?
Původního ducha rozhlasového díla inscenaci dodal moderátorský úvod. Možná až zbytečně v něm zazněl převyprávěný obsah tištěného programu o historii a kontextu vzniku díla. Přeneseme-li se však zpět do původní – tedy rozhlasové – podoby díla, dává to vše smysl. Samotnou hru poté zahájil netradičně obsazený hudební ansámbl, v jehož důrazně podepřených disonancích ihned vynikl sytý hlas sopranistky Pavly Radostové (jediného zpěvního článku večera), znějící na neurčitý vokál i ve spodních polohách.
Během úvodu pak nastoupili hlavní aktéři – osm herců – tentokrát však jen v roli řečníků u pultů. Režie Marka Thera se totiž v tomto ohledu příliš neprojevila, omezila se pouze na čistou popisnost bez větší snahy o akci. Minimum pohybu a statičnost sice umožňovala navodit atmosféru rozhlasu, avšak od režijně pojatého představení by se dalo čekat mnohem více. Úspornou a vcelku negramotnou režii doplnila také úsporná scéna, která nijak nenarušovala celkový dojem, ale ani příliš neupoutala.
V antických kostýmech se za pulty v přesvědčivém dramatickém přednesu představili zejména Vladimír Hauser (Oidipus) a Jan Kolařík (Kréon), na které připadla největší část textu. Obzvláště Kolařík vynikl vhodnou barvou hlasu a prací s ním. Neméně kvalitně protagonisty doplnil Miloslav Maršálek (Theiresias), Helena Čermáková (Jokasta) a v roli Oidipových dětí Mark Kristián Hochman, Radim Brychta a Ivana Plíhalová s Uršulou Klukovou. Věk jmenovaných dam však opravdu neodpovídal předepsaným Oidipovým dcerám. Mluvenou jevištní akci dále doplnil bez hnutí stojící jedenáctičlenný chór, složený ze členů souboru Ústaf-voiceband.cz. Zejména mužská část souboru vykazovala místy nepřesnosti v synchronizaci, ale přesto lze obdivovat jejich celkovou souhru, aniž by fungovali podle jakéhokoliv gesta.
Hudební ansámbl kromě již zmíněného zpěvního hlasu tvořil zejména nejčastěji znějící klavír v podání Libuše Pančochové, po něm nezvykle zvolené dvě violy (v zastoupení filharmoniků Juliana Veverici a Kláry Hegnerové), jejichž zdánlivá nejistota v intonaci a nástupech však byla způsobena dispozicemi nástroje, který za normálních okolností v orchestru tolik nevynikne. Filharmonické obsazení poté doplnili klarinetista Lukáš Daňhel a trumpetista Petr Hojač, kteří i přes kombinaci zvukově nevyvážených dechů dokázali svoji hru přizpůsobit celkovému zvuku orchestru, a vše zaštítil bicista Lukáš Krejčí, jehož jasná a úderná hra byla pro dramatičnost děje potřeba nejvíce. Dirigent Tomáš Krejčí měl potom spíše navigační a usměrňující funkci, jelikož umně a koordinovaně držel v souladu všechny účinkující složky.
Vybrané pasáže mluvy orchestr podkresloval dynamicky vhodným hudebním doprovodem, klavír či bicí je zase v jiných částech oživily výstižnými dunivými úhozy a nechyběl ani prostor pro samostatné představení hudební složky. V několika opakovaných mezihrách bylo dokonce možné zaslechnout odkaz ke skladatelově cyklu Špalíček v podobě klavírního sekundového postupu. Po většinu času však měly mluvené dialogy vlastní pole působnosti a hudební složka proto nebyla využita natolik. Zejména v první části večera by jakákoliv nápomoc mluvené performanci pomohla, protože i přes zajímavost námětu brněnskému provedení chyběl dostatečný spád. V místy až příliš moderním jazyce však příběh po přijatelné hodině a čtvrt dospěl (k překvapení a pobavení všech) ke spletité síti příbuzenských vztahů jednotlivých postav.
Svou délkou vyvážené a zcela dostačující představení bylo bezpochyby zajímavým a neotřelým počinem dramaturgie festivalu a svým statusem světové premiéry jistě na jeho konto přidalo mnoho plusových bodů. Očekávat by se však od takovéto události dalo více, i přesto, že veškeré výkony účinkujících byly zvládnuty skvěle. Chybu nelze hledat ani ve výběru díla, lépe by se ale jistě dal uchopit jeho potenciál. A i přesto, že dílu chyběla větší poutavost, která by diváka vtáhla do děje, není ani zdaleka na místě ji jednoznačně odsuzovat.
Foto Jan Prokopius
