Opera Einstein on the Beach Philipa Glasse byla premiérována v roce 1976. Je napsána pro sbor a nazvučený soubor, jehož složení osciluje mezi komorním ansámblem a popovou skupinou. Předkládaná koncertní verze je výsledkem spolupráce Suzanne Vegy, Ictus Ensemble, Collegium Vocale Gent a vizuální umělkyně Germaine Kruipové. Představuje čistě hudební pohled na partituru legendární opery dua Glass / Wilson, v níž jsou virtuózní instrumentální a pěvecké party i krystalická struktura díla umocněny přístupem site-specific a propracovaným zvukem.
Jedná se o dlouhotrvající, více než tříhodinové vystoupení, jež umožňuje zažít a pocítit svěžest i radikálnost raného minimalismu. Dveře koncertního sálu budou během koncertu otevřeny (posluchači mohou vycházet a opět přicházet). Hranice mezi jevištěm a hledištěm je narušena díky vizuální intervenci Germaine Kruipové, již lze označit za instalaci současného umění.
Ačkoliv je dílo označováno jako opera, od tradičního chápání žánru se v mnohém odlišuje. Přibližně čtyřhodinový proud hudby, tance a mluveného slova nemá žádný děj, a ačkoliv titulní Einstein je na scéně přítomen v podobě postavy s charakteristickou bílou parukou a houslemi, není to opera o Albertu Einsteinovi.
Představení je rozděleno do scén charakterizovaných hlavním scénickým motivem: Vlak, Kosmická loď, Soudní dvůr, Pole. Mezi scény jsou vloženy kratší mezihry nazvané Knee-Plays, sloužící podle Glasse „jako kolena spojující dvě dlouhé kosti.“ V Einsteinovi nenajdeme ani libreto v obvyklém smyslu. Zpívaný text je tvořen buď solmizačními slabikami do-re-mi-fa-sol-la-si, nebo čísly určujícími počet not v melodických modelech. Tyto dvě složky Philip Glass původně používal pouze pro účely nácviku, aby zpěvákům ve sboru ulehčil memorování partů. Wilsonovi se to však zalíbilo a slabiky s čísly se tak staly součástí finálního tvaru díla.
Jediné části připomínající běžné libreto jsou mluvené pasáže, které napsal básník a malíř Christopher Knowles s několika doplňky od choreografky Lucindy Childs a herce Samuela M. Johnsona. Tyto texty ovšem spíše připomínají fragmenty náhodně zaslechnutého rozhovoru na ulici a přispívají k atmosféře „snové hry“, v níž se významy slov rozpouštějí. Opera Einstein on the Beach je určena k provádění bez jakékoliv přestávky a obecenstvo může během jejího trvání volně odcházet a přicházet. Tím autoři zdůrazňují, že jim nejde o konvenční dramatickou strukturu mířící k finálnímu bodu, ale spíše o rituál či specifické prostředí, v němž si divák sám vybírá, jak bude vnímat. Premiéru měla opera v roce 1976 na festivalu ve francouzském Avignonu. Navzdory neobvyklosti díla již tehdy sklidila velký úspěch.
Pojetí opery, jak je připravily bruselský soubor Ictus a sbor Collegium Vocale Gent, je koncipováno jako koncertní provedení s divadelními prvky a vizuální složkou, za níž stojí nizozemská výtvarnice Germaine Kruip. Zatímco v původní verzi opery přednášejí útržky textu různé hlasy, zde vystupuje v roli vypravěčky americká písničkářka Suzanne Vega.
