17. října, Opera plus
Společným narozeninovým koncertem skladatele a dirigenta Petera Eötvöse a dirigenta Dennise Russella Daviese skončil padesátý ročník festivalu Moravský podzim. Nutno dodat, že se všemi poctami, které dvěma světově uznávaným pětasedmdesátníkům náležejí. Tedy potleskem vestoje, květinami a salvami zlatých konfet.
Dramaturgie výjimečného koncertu byla záměrně postavena na dialogu dvou dirigentů před orchestrem Filharmonie Brno tak, aby Peter Eötvös nedirigoval své vlastní skladby. Výsledkem byly vlastně dva koncerty v jednom: Eötvös řídil Mozartovu předehru k Únosu ze serailu a dvě Bartókovy skladby pro orchestr: Taneční suitu a Divertimento pro smyčcový orchestr, zatímco Dennis Russell Davies dirigoval Eötvösův Dialog s Mozartem – Da capo pro orchestr (2016) a houslový koncert Seven (2006). Posluchači tak paradoxně nedostali příležitost slyšet autorské provedení vlastních skladeb, na druhou stranu nemusíme pochybovat o autenticitě provedení za přítomnosti autora.
Věřím, že funkcí předehry k Únosu ze serailu v dramaturgii koncertu bylo poskytnout odrazový můstek k Eötvösu Dialogu s Mozartem. Ten bychom mohli popsat jako tepající atonální materiál, z něhož se tu a tam neočekávaně vynořují mozartovské motivy a plochy. Využívá princip stylové konfrontace staré a nové hudby, který objevil pro 20. století Igor Stravinskij ve svém Pulcinellovi a později využil Alfred Schnittke ve svých concerti grossi nebo u nás Luboš Fišer ve svém Double.
Vrcholem koncertu byl jistě houslový koncert Seven (Na paměť astronautů z raketoplánu Columbia). Přísně vzato bychom měli použít spíše označení concerto grosso, protože kromě „hlavního“ sólového partu má skladba ještě šest „vedlejších“ houslových partů, jež zazněly z balkonů Besedního domu. Číslo sedm v tomto případě označuje počet zahynulých astronautů a opakuje se také v členění orchestru na 7×7 hráčů. Koncert premiéroval Pierre Boulez s Orchestrem Luzernské festivalové akademie bezprostředně po jeho dokončení a sólového partu se tehdy zhostila laureátka světových houslových soutěží Akiko Suwanai. Ta také přijela skladbu provést do Brna. Koncert má nádhernou a bohatou instrumentaci (několikrát mě při poslechu napadl houslový koncert Albana Berga, a to nejen kvůli posthumní dedikaci), pracuje s dlouhými témbrovými plochami, ve kterých často není jednoduché určit, které nástroje vystupují do popředí a hrají spolu. Sólový part je přirozeně brilantní, není ovšem exhibicí techniky, spíše důkladně využívá rozsah nástroje a širokou paletu interpretačních možností. Výsledkem je barevná, intimní a křehká, ale přesto expresívní hudba.
Pro provedení Bartókovy Taneční suity byl sál Besedního domu podle mého názoru malý. V místech orchestrálních tutti, kde se přidávaly bicí nástroje a pikoly, byla hladina zvuku až nepříjemná. Závěrečnému koncertu festivalu by jistě slušel velkorysejší prostor. Peter Eötvös je excelentní dirigent, proto si ho také Pierre Boulez vybral za svého spolupracovníka a světové orchestry ho trvale staví do svého čela. Jeho gesta jsou pevná a jasná, přesto jsem měl v několika případech dojem, že orchestr jeho pojetí agogiky zcela neporozuměl, což se projevilo například v nejasnostech mezi skupinou prvních a druhých houslí ve druhé větě Divertimenta. Obecně filharmonici hráli velmi pozorně, s respektem k přítomnému skladateli na jedné straně a s potřebnou energií v Bartókovi na straně druhé. Provedení koncertu Seven bych označil za mimořádný zážitek.
Celý koncert měl slavnostní a zároveň velmi osobní atmosféru, v níž si na dirigentském stupínku s úsměvem dávaly přednost dvě hvězdy současné hudby. Posluchači tak mohli mít dojem přátelského až rodinného setkání nad soudobou hudbou. Filharmonii Brno se tedy podařil mistrovský kousek: zakončila jubilejní Moravský podzim ovacemi současné hudbě ve výjimečné konstelaci osobností.
