Dance of the Sun aneb Když hudebníci tančí

16. října 2019, Klasika plus

„Posluchač si mohl položit otázku, zda volené pohyby jednotlivců i celku mají být pouhým vyjádřením Molièrova příběhu, nebo zda mohou mít zároveň hlubší význam.“

„Pohyby dirigenta musely udávat hráčům nejen charakter a tempo hry jednotlivých částí suity, ale musely být de facto samy o sobě tanečním vyjádřením pasujícím k celku.“

„Žádné odlehčené scherzo. Třetí věta Menuetto byla umělcovým šílením a jeho hudební vyjádření umocňoval tanec sólisty.“

 

4

Mezinárodní hudební festival Moravský podzim vrcholí. V předposledním koncertním večeru připravil posluchačům strhující a nezapomenutelný umělecký zážitek, který byl nejen poslechem krásného provedení klasické hudby, ale také nevšední podívanou. Do Brna zavítal soubor Geneva Camerata, který v pondělí 14. 10. představil v Mahenově divadle svůj dosud nejodvážnější a nejoriginálnější projekt – Dance of the Sun, kde se hudebníci stali zároveň tanečníky. Geneva Camerata svým inovativním přístupem otevírá všem posluchačům i umělcům zcela nové obzory, burcuje k zamyšlení nad mnoha již zaběhnutými přístupy k provádění děl a vyvolává tím nejen velké nadšení publika, ale také podněcuje řadu otázek.

Geneva Camerata je inovativní těleso vynikajících interpretů a sólistů mladé generace, kteří oslovují publikum na celém světě svými originálními projekty, ve kterých spojují hudbu s tancem, divadlem i vizuálním uměním. V repertoáru mají hudbu napříč styly a žánry, včetně hudby současné, elektronické, jazzové nebo rockové. Dnešní doba nutí umělce hledat nové přístupy a cesty v umění, které by dokázaly účinně oslovovat publikum a předávat myšlenky a krásu. Spojení tance s hudbou, v němž je tanečník a hudebník jedna a táž osoba, je v tomto smyslu velmi zdařilou volbou. Jejich umění je tím větší, že hudebníci nejsou profesionálními tanečníky, ale přijali výzvu ke svému umění hudebnímu připojit promyšlenou choreografii, která působivým způsobem doplňuje a vyjadřuje děj nebo obsah hudby.

Jaké nároky to na interprety klade, si snad alespoň trochu můžeme přiblížit při představě, jak těžké někdy bývá naučit se sestavě dobře kontrolovaných, uvědomělých pohybů a ještě u toho vypadat přirozeně. K tomu přidejme hru rozsáhlejší orchestrální suity a symfonie zpaměti. Už při tomto zamyšlení musíme smeknout před odvahou a odhodláním tohoto souboru. Tanečník a choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola, který je tvůrcem choreografie celého nového projektu Dance of the Sun (Tanec slunce) na hudbu orchestrální suity Jeana-Baptisty Lullyho Symfonie č. 40 g moll Wolfganga Amadea Mozarta, přiznal, že to pro něj byla dosud největší výzva v kariéře a zároveň i velké potěšení. Světovou kritikou je Tanec slunce označován za jeden z vrcholných počinů ve světě současného tanečního umění. Brněnští posluchači se stali svědky fascinujícího večera, který tak dobře pracoval s psychologií a emotivní sugescí moderního baletu v hudbě, že se Mozartova symfonie dle vzoru Lullyho comédie-ballet proměnila v nový žánr tragédie-ballet.

5

Jean-Baptiste Lully vytvořil ve spolupráci s oblíbeným tvůrcem komedií Molièrem na objednávku Ludvíka XIV., zvaného Král Slunce, nový hudební žánr. Takzvaná comédie-ballet pojí hudbu a text se zpěvními a baletními scénami. Jejich Měšťák šlechticem (Le Bourgeois gentilhomme) je příběhem zbohatlého měšťana Jourdaina, který se snaží stát šlechticem. Druhou hlavní postavou je zchudlý šlechtic Dorant, který se bohatému měšťanovi podbízí, aby si od něj mohl půjčovat peníze. Komická až směšná zápletka je vsazena do hudby francouzského dvora, kde majestátní předehry vyjadřují královskou důstojnost a suity tanců zase královu zálibu v tanci. I když se Le Bourgeois uváděl také v ryze činoherní podobě, volba vedoucího a dirigenta souboru Geneva Camerata Davida Greilsammera, znovu oživit hudbu tancem, byla zcela namístě. Tanec Slunce zahrnul orchestrální suitu o třinácti číslech z původního představení. Hudebníci se stali zároveň herci i tanečníky, kteří nám celý děj zprostředkovali.

Už jejich neuspořádaný nástup na pódium byl součástí představení, jakýmsi vtažením do děje. Bylo to „klevetění“ šlechticů, mezi které se přikradl a snažil se vnutit měšťák Jourdain, jehož protagonistou byl tento večer jediný profesionální tanečník souboru Martí Corbera. V prvních částech suity se snažil onen „měšťák“ upozornit všemi způsoby na svoji osobu, vynutit si pozornost a uznání, mezi všemi se zviditelnit tancem i otravným pošťuchováním. Pak ale přišlo na řadu i násilnější naléhání, kdy se snažil celou společnost, celý orchestr přesvědčit silou, například všechny tanečně „přetlačit“ ze strany na stranu. Krásné bylo vyjádření choreografie: když byl po nátlakem jeden, pohnuli se s ním synchronně i ostatní. Byly tam náznaky strachu před výhrůžkami, ale ještě více zřejmá jednota celku, který vždy bránil jednotlivce. Gesto „jeden za všechny, všichni za jednoho“ na závěr těchto několika prvních hudebně-tanečních scén bylo výmluvné a trefné. Ostatně i v dalších částech si posluchač při pozorném sledování choreografie mohl poměrně často položit otázku, zda volené pohyby jednotlivců i celku mají být pouhým vyjádřením Molièrova příběhu, nebo zda mohou mít zároveň hlubší či přenesený význam.

7

 

Po čtvrté části L’entrée des Scaramouches, Trivelins et Arlequins se scéna změnila. Hlavnímu tanečníku Jourdainovi se podařilo dostat mezi aristokratickou smetánku, což bylo vyjádřeno krásnou Chaconnou, při které se postupně vzájemně uklonil s každým členem orchestru. Ten při své úkloně připojil i instrumentální sólo a tím Jourdaina symbolicky uctil ještě více. V dalších částech jsme se ocitli na bále. Různé tance francouzské suity byly vyjádřeny pokaždé jinou choreografií, více či méně organizovaným a uspořádaným tancem orchestru. Velmi krásný byl tanec hlavní dvojice večera – Martí Corbery a dirigenta Davida Greilsammera na pomalý air při hře světla a stínu v malém čtverci na pozadí pódia.

Své taneční schopnosti nám ostatně dirigent dokazoval od počátku představení, kdy obecenstvo snad poprvé v dějinách orchestrální hudby nevidělo postavu dirigenta po celou dobu pouze zezadu. V každém gestu, v každém pohybu byl obnažen před zraky publika ještě více než instrumentalisté, kteří k sobě měli jako partnera alespoň svůj nástroj. Jeho pohyby musely udávat hráčům nejen charakter a tempo hry jednotlivých částí suity, ale musely být de facto samy o sobě tanečním vyjádřením pasujícím k celku. Za tuto svou roli si jistě zaslouží speciální uznání. Závěrečný Marche pour la cérémonie des Turcs tančený v sepjatém čtvercovém útvaru do všech světových směrů, při kterém členové orchestru postupně odpochodovali do zákulisí, jeden po druhém si přitom zouvajíce boty, které si pak všechny měšťák Jourdain vyzkoušel, byl efektním zakončením Lullyho suity.

 

3

 

V celém sále je tma. Jen úzký kužel světla lampy osvětluje židli, která se s vrzáním posouvá po pódiu díky postavě plazící se pod ní… Tak začala expozice Symfonie č. 40 g moll Wolfganga Amadea Mozarta. Hudebníci hráli rozestaveni po obou stranách obecenstva, violoncellisté seděli na židlích na pódiu. V provedení první věty Molto allegro potom hudebníci pozvolna nakráčeli na pódium, aby teprve začalo hlavní představení, které mělo být vyjádřením dramat odehrávajících se v umělcově nitru. Jeho neklid a rozervanost v první větě byly vyjádřeny jen pohybem jednotlivých hráčů zmítajících se uprostřed husté kouřové mlhy. Ve druhé větě Andante se nám jeho duše začala více otevírat a obnažovat ve ztvárnění pomalými pohyby hlavního tanečníka. Těmito pohyby jakoby si plně uvědomoval sám sebe, své tělo i celou svou bytost se všemi hnutími mysli a duše, které mohly být zase vyjádřeny lehce se zvedajícími a opět klesajícími pohyby hudebníků sedících na židli. Třetí věta už byla nepokrytým vyjádřením umělcových vnitřních rozporů, skepse a pesimismu. Žádné odlehčené scherzo. Věta Menuetto byla umělcovým šílením a jeho hudební vyjádření umocňoval tanec sólisty, který ve svém rozpustilém tanci pokládal na zem jednoho hudebníka sedícího na židli za druhým.

 

6

 

Vnitřní bouře pokračovala a vrcholila ve čtvrté větě Allegro assai, která byla vyjádřením zoufalé snahy umělce o nalezení jakéhokoli záchytného bodu, alespoň náznaku životní rovnováhy, naděje a vykoupení. Ne, stále znovu a znovu klesal k zemi. Po každém vzchopení se znovu skácel stejně jako postavy tanečníků. Po posledních taktech symfonie, kdy už byla naděje ztracena, spadl do náruče hudebníků, kteří ho v tichosti zvedli do výše a odnesli do tmy.

Celé představení bylo v obou částech neuvěřitelně dramaticky působivé. Spojení důmyslné choreografie s už tak expresivní hudbou mělo za následek dlouhé ticho, během kterého v posluchačích doznívaly vyvolané dojmy. Stejně tak ohromující byla úloha jednotlivců, kteří museli podat bezchybné interpretační výkony jak hudební, tak i taneční a de facto herecké. Jejich Tanec Slunce by měl být pro každého hudebníka a umělce novou inspirací a výzvou.

 

9

 

8

Foto: Jan Prokopius 

© Filharmonie Brno | všechna práva vyhrazena

Top