9. 10. 2017

Číslo utrpení je 840. Vexations na Moravském podzimu

Opera plus, 7. října 2017

Zdá se, že festival Moravský podzim se nezastaví před ničím. Na naprosto originálním předzahájení festivalu měli posluchači možnost navštívit od čtvrtka 5. října do pátku 6. října kompletní, doslova nonstop provedení klavírní skladby Vexations (Trápení) od pověstného francouzského hudebního skladatele, rosekruciána, idola mladých umělců, středověkého mystika a enfant terrible pařížské hudební scény přelomu devatenáctého a dvacátého století, Erika Satieho. Na rok 1893, kdy zmíněné klavírní dílko vzniklo, to byla zcela bezprecedentní radikálně minimalistická kompozice, která předběhla dobu o celých sedmdesát let.

Erik Satie (zdroj commons.wikimedia.org)

Ačkoliv se jedná pouze o jeden list notového zápisu, úplné provedení tohoto opusu zabere více než čtyřiadvacet hodin! Není to proto, že by se skladba měla hrát tak pomalu jako například Cageovo As slow as possible; jedná se totiž o počet opakování tohoto díla, které musí zaznít neuvěřitelně osm set čtyřicetkrát.

Erik Satie: Vexations (zdroj commons.wikimedia.org)

S revolučním konceptem dramaturgie festivalu, který je letos z velké části zaměřen na piano, se jedná o bezesporu geniální projekt, jenž posluchačům přesně a jasně sděluje, jaký letošní ročník Moravského podzimu vůbec bude: atypický, futuristický, originální a pro některé návštěvníky zcela určitě šílený. Tento text není typickou kritikou na koncertní představení, protože se v žádném případě o typické koncertní představení nejednalo. Jakýmsi reportážním stylem chce čtenáři – který se, ať už z jakéhokoliv důvodu, nemohl tohoto happeningu zúčastnit – přiblížit, jaké to vlastně pro zúčastněné bylo.

Nic vás nemůže připravit na to, když vidíte spící posluchače vážné hudby, kteří do výkonu klavíristy nemilosrdně chrápou. Zezačátku jste zaskočeni, avšak po chvíli se stáváte jedním z nich. Je sychravý pátek 6. října 2017, ulice Brna jsou ponořené do té nejhlubší tmy, auta ani tramvaje nejezdí a živáčka na ulici téměř nepotkáte. Chvíli po hodině duchů, ve 3.07 hod. v noci, je aktuální počet odehraných provedení Vexations tři sta osmdesát šest.

Celá anabáze začala ve čtvrtek 5. října v 15.00 hodin. Popravdě jsem na zahájení ve foyer Besedního domu, kde se tento maraton konal, čekal daleko větší počet posluchačů. Chvilku před vypuknutím celého tohoto Trápení kameraman České televize za pomoci svých asistentů velice zapáleně promýšlí, z jakého úhlu bude jejich zařízení klavíristy snímat. Vpravo od klavíru je nástěnka s devíti listy papíru – na každém je sto políček, na devátém pouze čtyřicet; zítra večer budou už všechna vyplněná. Před nástěnkou je stůl určený pro zapisovače, který počítá každé jedno provedení a pečlivě ho zaznamenává do archu před sebou. Přesně ve tři hodiny odpoledne Jaroslav Šťastný předstoupil před všech třiadvacet přítomných posluchačů, přivítal je, krátce je informoval o Satieho konceptu a minutu po třetí hodině si sedl ke klavíru.

Erik Satie: Vexations – Moravský podzim 5. 10. 2017 (zdroj / foto: Jan Prokopius)

Seděl, ale nehrál. Nechával znít ticho, které tu teď více jak čtyřiadvacet hodin nikdo neuslyší. Byla to naprosto neuvěřitelná situace plná napětí a očekávání těsně před tím, než stiskl první klávesu. Ta rozezněla první tón skladby, jež tu bude znít nepřetržitě až do odpoledne dalšího dne. Ačkoliv kompozice začíná obyčejnou melodií ve velmi slabé dynamice, první tóny, které vyloudily prsty Jaroslava Šťastného, zněly, jako když se protrhne obrovská přehrada – všichni přítomní věděli, že teď tu nemilosrdnou mašinérii po další den nikdo a nic nezastaví.

Třiadvacet posluchačů pozorně poslouchá prvních několik provedení této skladby, mezi nimi i ředitelka brněnské filharmonie Marie Kučerová. Mladý klavírista Jan Vojtek sedí za zapisovacím stolem a pečlivě odškrtává každé zahrání. V 15.10 hod. udělal čtvrtou čárku, ačkoliv se zdá, že kompozice zazněla už vícekrát. Pytle na ležení značky Wegett, které tu jsou zejména pro nadšence plánující tu zůstat déle a které jsou daleko pohodlnější než obyčejné židle, jsou však při sebemenším pohybu daleko hlasitější; kdykoliv se na ně někdo posadí či jinak uvelebí, je tato činnost doprovázena hlasitým šustěním materiálu.

Erik Satie: Vexations – Moravský podzim 5. 10. 2017 (zdroj / foto: Jan Prokopius)

A vedle nás se asi sedmiletý klouček velice dlouho nemůže uvelebit. Po určitém čase člověk bezděky přestává klavíristu poslouchat a začíná si všímat jiných zvuků, které Vexations doprovázejí: neustálého otevírání a zavírání vstupních dveří Besedního domu, tlumeného zvuku flétny doléhajícího do foyer z horních pater, zvonění tramvají za zdmi sálu, neustálého uvelebování sedmiletého plantážníka na všech volných pytlích, které tu jsou k dispozici, či přesouvání kamery České televize, jež zabírá klavíristu z více úhlů a posléze i zapisovače či návštěvníky. V publiku se objevil dramaturg festivalu a Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš nebo profesor Janáčkovy akademie múzických umění na bicí nástroje Martin Opršál. V 15.25 hod. nás tu je už pouhých patnáct.

Zatím se mi nestalo, že bych se po více než půl hodině do prováděné skladby hlouběji zaposlouchal. Více než k poslechu slouží tento opus spíše jako podkres pro posluchače a pracovníky Besedního domu, kteří tu sice sedí, procházejí a poslouchají, nicméně kolem nich stále probíhá život – pán v bílém tričku přenáší židle, lidé přicházejí a odcházejí. Spíše tedy odcházejí. Je-li divák přítomen takovéto události, uvědomí si, že primární cíl Vexations není, aby měl z jejich provedení estetický zážitek, ať už jakýkoliv. Tato skladba má účel vyplňovací. V podstatě vyplňuje a nahrazuje ticho, až se v určité chvíli stává novým tichem. Je to v momentě, kdy ji posluchač přestane vnímat a skladba se pro něj stává pouhým okolním šumem, který se nijak neliší od hluků a zvuků Brna. V 16.00 hod. má Jaroslav Šťastný na kontě devětadvacet provedení. Výměna klavíristů byla tak neslyšná, že jsem si při přepočítávání jednotlivých odehrání u zapisovacího stolu ani nevšiml, že u klavíru už sedí Sára Medková, zatímco Šťastný se uvelebil na židli mezi ostatními posluchači. Interpretace obou umělců byla velice křehká a liknavá, a proto bylo velice těžké postřehnout jejich výměnu. V 16.05 hod., při dvaatřicátém provedení, na pár hodin odcházím.

Vstávání v půl třetí v noci patří k naprosto otřesným zážitkům. Člověku se za žádnou cenu nechce opustit vyhřátou postel a už vůbec se mu nechce jít do studené podzimní noci. Nicméně to bylo vůbec poprvé, co jsem jel na koncert do Besedního domu tři hodiny po půlnoci nočními rozjezdy. Většina spolucestujících rozhodně nevypadala na to, že by snesla byť jen sebemenší kulturní zážitek; jejich prázdné a vyhaslé pohledy na dno vypité láhve od vína mluvily samy za sebe. Musím se přiznat, že jsem byl k nočnímu provádění Vexations skeptický – představoval jsem si spícího klavíristu, spícího zapisovače a nikoho v publiku, maximálně lupiče, jak si odnáší nějaké hudební nástroje. O to více jsem byl překvapený, když ve 3.07 hod. bylo v sále patnáct lidí, třebaže šest z nich tvrdě spalo v pytlích. Téměř všechny tyto pohodlné objekty k nočnímu rozjímání byly zaplněné spícími posluchači, kteří mě zpočátku velice překvapili. Ve foyer Besedního domu je nyní, kromě trýznivého perpetua mobile vycházejícího zpod kláves Nikol Bókové, úplné ticho, čas od času proložené šustěním pytlů při změně polohy místních spáčů. Z ulice sem nedolehne jediný zvuk. Vypadá to, jako by klavíristka hrála za trest nekonečnou ukolébavku pro lidi, kteří se postupně budí a zase usínají; celý ten výjev připomíná jakési sisyfovské prokletí, bezúčelnou snahu o uspání živých bytostí nekonečnou melodií. Jen Jaroslav Šťastný, který snad foyer doposud neopustil, stojí v pozadí a dohlíží na toto bizarní a podivné dění. Vítězslav Mikeš sedí u zapisovacího stolu a s velkou námahou zapisuje počet provedení. Jeden z posluchačů začíná chrápat. Chvíli po mém příchodu dva diváci odešli, obsadil jsem tudíž jeden pytel a jal se rozjímat a kontemplovat, tak jako většina osazenstva.

Po chvilce další dva návštěvníci přišli. Další dva posluchači si pobrukují melodii unisono společně s klavírem. V půl čtvrté ráno si jeden z nich sedá vedle Nikol Bókové a v jakémsi responsoriu se s ní v hraní skladby střídá. Ve 3.33 hod. Jaroslav Šťastný připíná na nástěnku čtvrtý vyplněný list a pátou stránku, zatím prázdnou, pokládá před Mikeše. Počet provedení je nyní čtyři sta. Ve 3.36 hod. se Nikol Bóková mění s Terezou Plešákovou. Někteří diváci se při těchto událostech probouzejí, jiní se naopak noří do říše spánku. Ležím na pytli přikrytý kabátem a nepatrně klimbám. Poprvé za všechny ty návštěvy Besedního domu jsem si všiml malých andělíčků shlížejících z lustrů ve foyer. Ve 3.59 hod. si ke klavíru sedá Kristýna Znamenáčková. Napadá mě, že nyní je to jak pro klavíristy, tak i pro zapisovače veliká zodpovědnost, poněvadž sebemenší chybička či zaváhání by třináctihodinovou práci mohlo zcela pohřbít. A ve čtyři hodiny ráno se velmi těžce drží koncentrace! Odcházím ve 4.15 hod., kdy je celý projekt přesně v polovině – na kontě je nyní čtyři sta dvacet provedení. Hudbu Erika Satieho nechávám za zády a vcházím v ústrety pomalu se probouzejícímu městu. A snad ještě nevychladlé posteli.

Do Besedního domu opět vcházím po více než pěti hodinách, ve tři čtvrtě na deset dopoledne. K mému překvapení tu je o polovinu méně posluchačů než ve tři hodiny v noci. K mému ještě většímu úžasu tu stále vidím Jaroslava Šťastného, který nyní sedí u zapisovacího stolu. Jeho pero, kterým zaškrtává jednotlivá provedení, se mi začíná jevit jako Ježíšův kříž. Na klavír nyní hraje Ivan Šiller, jehož interpretace je velmi vzdálená od nočního podání mladých žen – poněkud rychlejší a celkově razantnější. Navzdory hlasitějšímu provedení je dopoledne ve foyer Besedního domu téměř stejné ticho jako uprostřed noci, pouze zvenku sem doléhá zvuk ranní dopravy a z prosklené stěny na východě budovy dovnitř dopadají podzimní sluneční paprsky. Žádný nový posluchač sem nepřichází. Začíná mě znepokojovat, že nikdo nedokáže určit, v kolik hodin celý projekt skončí. Skončí vůbec někdy?

V 10.36 hod. je počet odehrání Vexations šest set šedesát šest a v sále je šest posluchačů. Náhoda? Nemyslím si, spíše nějaká Satieho zlomyslnost. Na klavír nyní nehraje nikdo jiný než Jaroslav Šťastný. Vítězslav Mikeš postává u slečny, která připravuje teplé nápoje. Nevím, zdali se jedná o mou utkvělou představu, nicméně mi přijde, že vzduch v místnosti ztěžknul. A neustále proudící cirkulace vzduchu u stropu s tím absolutně nic nemůže udělat; celé foyer jako by bylo prosáknuté onou Satieho skličující, nejistou a zvláštní melodií, která jako by se plazila po zdech a po podlaze. Postupem času se počet posluchačů ještě snížil. Ve 12.17 hod., kdy Eliška Vomáčková hraje sedmisetdevětadvacáté opakování opusu, sedí v sále čtyři nadšenci. Přičemž jeden z nich je Jaroslav Šťastný. Ptám se ho, zdali neví, kdy to skončí. Odpovídá mi, že „snad do těch třech by to mohlo skončit. Doufám.“ Odcházím na oběd a také doufám. Doufám, že se stihnu včas vrátit.

Něco málo před půl třetí, neprodleně po mém návratu do foyer, směřují mé kroky k zapisovacímu stolu. Na nástěnce vidím vyplněných osm papírů, což znamená, že poslední list se čtyřiceti políčky nyní leží na zapisovacím stole. Skladba už zazněla osm set sedmkrát. Přesně v 14.31 hod. si ke klavíru sedá Tereza Plešáková, zatímco Katarína Palová piano opouští a směřuje k zapisovacímu stolu. Podání obou slečen je neskutečně jemné a klidné, daleko pomalejší než interpretace jiných klavíristů. Jako kdyby každý tón bolel a skladba pomalu umírala. Mé oči freneticky tikají po celé místnosti, hledajíce Jaroslava Šťastného. Po pár minutách jsem se však musel smířit s faktem, že tentokrát ho nenaleznu. Šťastný po téměř čtyřiadvaceti hodinách odešel. V místnosti je nyní pět lidí, ačkoliv jeden tluče špačky. V 14.53 hod. byly naše řady obohaceny o dvě posluchačky. Čtyřiadvacet hodin od stisknutí prvních tónů, zazněla skladba celkem osm set dvacetkrát. O půl hodiny později, když zbývá posledních pět odehrání, se ke klavíru přikradl fotograf, který chce celou událost zvěčnit. V sále nás je nyní patnáct. Zkouším si představit, jaké nervy to musejí po klavíristku být, jak nyní musí napnout všechny síly k maximální pozornosti, jinak by celý projekt přišel vniveč. Je 15.40 hod. a my všichni přítomní vstupujeme do posledního, osmisetčtyřicátého provedení. Navzdory tomuto výjimečnému momentu se jedna slečna v tuto chvíli rozhodla vstát ze svého šustícího pytle a ve chvíli největšího napětí se jala vařit si čaj, s nímž se pomalu vrací na svůj pytel a za hlasitého šustění si sedá. Bojím se, že kvůli tomuto hluku neuslyším závěr.

Posledních pár řádků, poslední fráze, poslední tóny. Posluchač už neví, jak skladba začíná a jak končí, proto s každým odsazením očekává konec. V 15.43 hod. Tereza Plešáková náhle přestává hrát a pomalu dává ruce z klaviatury. Stále však sedí u klavíru. Všichni posluchači mlčky sedí a bojí se pohnout. Téměř minutu. Foyerem Besedního domu se po více jak dvaceti čtyřech hodinách rozlilo ticho, blahodárné ticho, které nyní všechny ohromuje svou silou. Nikdo, včetně mě, neví, jak se má chovat. Klavíristka vstává a odchází. Teprve potom všech šestnáct přítomných začíná aplaudovat. Potlesk je pro všech sedmnáct klavíristů, kteří se na projektu podíleli a kteří i v nejtemnějších hodinách nepodlehli únavě a stále udržovali skladbu v chodu. Je pro organizátory, zázemí, ale i pro slečny a paní, jejichž hlavy vykukovaly zpoza pultu šatny, kde měly na starost čaj. Je ale také pro nás, divné posluchače, kteří jsme po téměř pětadvacet hodin prožívali toto Trápení všichni pospolu, zapisovali jsme, odcházeli a vraceli jsme se, klimbali jsme, spali a chrápali, jedli jsme při tom a pili. Několikrát jsme se také převlékli. Ale zejména jsme my všichni mohli být u tohoto výjimečného projektu, kterým se posunuly hranice festivalu.

X