15. října, Brno – město hudby
Netradiční a unikátní představení měli možnost zhlédnout včera večer diváci festivalu Moravský podzim, tentokrát nezvykle v Mahenově divadle. Na jeden z posledních koncertů letošního padesátého ročníku zavítal soubor Geneva Camerata, známý pro své inovativní a tvůrčí projekty, z nichž jedním byl také v Brně uvedený Tanec slunce. Orchestr vedený Davidem Greilsammerem a doplněný tanečníkem Martím Corberou v něm pohybově ovládl celé jeviště i hlediště v choreografii, které její jedinečnou náplň a nápad vložil choreograf Juan Kruz Díaz de Garaio Esnaola.
Hodinový program dělený v půli přestávkou zahájila orchestrální suita Měšťák šlechticem z pera Jeana-Baptiste Lullyho. Třináctidílný výběr z šestiaktové komedie se zpěvy, kterou tento zakladatel francouzské baletní a operní tradice napsal ve spolupráci s Molièrem, byl tvořen kompletní předehrou a vybranými tanečními čísly. Do ruchu usedajících diváků vstoupila na jeviště skupina mladých, sympatických lidí v nenuceném hovoru, který však umlkl s příchodem kontrastně, tedy bíle oblečeného tanečníka. Do ticha zazněly první tóny Lullyho kompozice a na jevišti byla rozehrána pohybově dynamická hra znázorňující snad původní námět díla – snahu měšťáka Jourdaina stát se součástí aristokratického stavu.
Ve víru tanečních rytmů se pak dále rozvíjela místy nelehká choreografie, která po celou dobu představení kladla na hudebníky velké nároky. Díky perfektní souhře a znalosti díla zcela zpaměti však nebylo pro ansámbl těžké dostát velmi vysoké úrovni interpretace a nabídnout tak unikátní zážitek, který v našich končinách nemá obdoby. Pohyblivé členy, kterým nedělalo problém při hře pobíhat, couvat, podávat dramaticky ztvárněné výkony a současně sledovat postavení v rámci skupiny, doplňovalo statické basso continuo v pozadí, ve složení cembala, violoncell a kontrabasů. S bílým plátnem a jednoduchou, avšak velmi efektivní prací se světlem dotvářeli hudebníci v černém spolu s bílým tanečníkem ideálně kontrastní scénu. Funkčnost hudební stránky měl spolehlivě zvládnutou umělecký vedoucí souboru, dirigent David Greilsammer, a to především jasnou a poctivou hudební přípravou předem. Na scéně ho totiž málokdy viděli všichni účastníci, nejednou se v pohybové scéně vyskytl za zády všech hráčů, a proto bylo nutné vycházet z dobře nachystaného nastudování.
Jasně a účelně vystavěnou choreografii ansámblu doplnil výkonem vystupujícím do popředí tanečník Martí Corbera, který nevídaným ovládáním celého těla dokázal plasticky a v moderním duchu ztvárnit svoji roli tak, aby si ji každý divák mohl vyložit po svém. Mnohdy komicky se stavěl do konfrontace s hudebníky a v samém závěru první poloviny splynul s rytmicky sjednoceným hrajícím davem. Ten v semknutém útvaru rozvážným tempem odkráčel do zákulisí a tlumená melodie tak dala nezvykle vyniknout pozůstalému doprovodnému continuu. Po doznění posledních pochodových tónů diváci odměnili účinkující aplausem připomínajícím závěrečnou děkovačku.
Po přestávce dostala prostor Symfonie č. 40 g moll Wolfganga Amadea Mozarta. Notoricky známé úvodní téma zahájil orchestr rozestoupený po celém obvodu přízemí hlediště a dopřál tak dole sedícím divákům působivý zážitek, utvářející v samém středu sálu účinný stereo efekt. Vzhledem k naprosté tmě a kouzlu okamžiku jde zcela bezvýhradně pominout několik drobných rytmických nepřesností, kterých však vzhledem k náročnosti a další akci všech hudebníků bylo během večera neuvěřitelně poskromnu. Ve zmiňované úvodní scéně se nejvíce projevila zdánlivě až nereálná souhra v ohledu agogiky, dynamiky i práce s výrazem, kterou ale interpreti dokázali vložit do celého průběhu obou děl.
Po dějově naplněné první polovině nabídlo symfonické dílo lyrické ztvárnění neradostně laděné kompozice. Scénu doplnily hojně využívané a náhodně rozestavěné židle, sporá, avšak originální práce se světlem a kouř, který veškerou akci efektivně zahaloval do té chvíle, než zahltil většinu hlediště. Působivě se v něm pohybovaly siluety bosých hudebníků, jejichž úloha už však byla (také vzhledem k tempově mírnější hudbě) klidnější a statičtější. O to více vynikla role opět přítomného tanečníka, jejíž smysl a náplň už však byly čitelné hůře. Vzhledem k nepřítomnosti děje si divák může domýšlet, co každým konkrétním pohybem choreograf sledoval, proč byl tanečník po většinu času téměř nahý a v jaké souvislosti ztvárnilo celé těleso ukřižování Krista v samém závěru. Avšak šokující a nejméně uvěřitelnou akcí, která v řadách hlediště vzbudila pobavení a úžas, byl moment, kdy tanečník začal pobíhat mezi hráči sedícími na židlích a během jejich hry je i se židlí pokládal na zem. Vznikla tak kompozice složená ze sedících, a i se židlí ležících hudebníků, kteří však dále hráli, jako by se nic nedělo a evidentně to na kvalitu flétnového sóla ani hry na cello sevřené mezi koleny nemělo žádný vliv.
Po celý večer naplňovalo sál vedle hudby ve velké míře také absolutní ticho, které umocnilo napětí mezi jednotlivými částmi, nebo poskytlo ničím nerušený prostor taneční akci.
Z poněkud svérázného (výše zmiňovaného) závěru Mozartova díla byli posluchači lehce zaražení a k velké škodě se nedostavil takový aplaus, jako před přestávkou. Po odeznění těchto dojmů již ale posluchači zaslouženě odměnili dílo jako celek dlouhými ovacemi částečně vestoje. I po doznění potlesku bylo slyšet nadšené ohlasy a představení tak lze právem zařadit mezi nejlepší události Moravského podzimu.
JEAN-BAPTISTE LULLY
Měšťák šlechticem (orchestrální suita)
WOLFGANG AMADEUS MOZART
Symfonie č. 40 g moll
Martí Corbera – tanec
David Greilsammer – dirigent
Geneva Camerata
Mahenovo divadlo
Pondělí 14. října 2019
Foto Jan Prokopius
