12. října 2019, Klasika plus
„Nejvíce komunikace mezi Anderszewskim a ostatními hráči se odehrávalo prostřednictvím očního kontaktu.”
„Orchestr nám dokázal sebrat dech už prvním akordem.“
„Anderszewski se překonával v něžnosti úhozu.“
Moravský podzim přivítal další hosty, tentokrát ze Švýcarska. Do Besedního domu v Brně zamířil Basilejský komorní orchestr, těleso, které letos slaví 35 let od vzniku, tehdy jako Serenata Basel. Se špičkovým orchestrem se dnes spojil polský klavírní virtuóz Piotr Anderszewski. Brněnskému publiku společně nabídli pozoruhodný průřez hudebními dějinami: od Mozartova klasicismu přes romantického Schumanna, neoklasického Poulenca až k postmodernímu Holligerovi.
Koncertní sál překvapil návštěvníky rozšířeným pódiem, kvůli kterému panovaly v hledišti poněkud stísněné podmínky. Když se ale všichni posluchači úspěšně prodrali na svá místa, byli za tu trošku nepohodlí odměněni fanstastickým zážitkem. Tištěný program obsahoval kromě několika zajímavostí o skladbách pochopitelně také medailonky účinkujících. Mezi nimi však nebyl k nalezení žádný dirigent, byť program se zdál být, alespoň z části, velmi klasický. O orchestru jsme se z programu dále dozvěděli, že prvních patnáct let své existence fungoval pod vedením dirigenta Johannese Schlaefliho. Po jeho odchodu už ale s žádným jiným dirigentem spolupráci nenavázal a dodnes pracuje pouze pod vedením svých koncertních mistrů. Když orchestr nastoupil, byli jsme vnitřně připraveni na to, že koncert proběhne za řízení koncertním mistrem. To byl však omyl.
První skladbou večera byl třívětý Klavírní koncert č. 12 A dur Wolfganga Amadea Mozarta, během kterého se do role dirigenta zpoza klavíru vžil sám Piotr Anderszewski. Padesátiletý klavírista nastoupil na pódium s frajersky zvednutým límcem u saka, trochu ve stylu Sherlocka Holmese, nicméně jeho dirigentský projev připomínal spíš legendární koncert Vídeňských filharmoniků, kde Leonard Bernstein dirigoval orchestr pouze pohledem a pohyby obočí – nejvíce komunikace mezi Anderszewskim a ostatními hráči se odehrávalo prostřednictvím očního kontaktu.
Od první noty bylo zjevné, že na pódiu stanulo výjimečné těleso. Těleso, které tvoří jeden jediný živý organismus. Bylo očividné, že interpreti spolu jen nehrají – dýchají spolu a dýchají i s hudbou. Jejich projev byl po všech stránkách absolutně krystalický. Klavírista kladl každou notu s nesmírným citem a orchestr ho následoval. Kompozice byla do detailu promyšlená, každá jednotlivá fráze měla svoji stavbu a účel. Kadence sólisty sice už trochu koketovala s romantismem, stejně jako druhá, pomalá věta, nicméně interpretace byla tak dokonalá, že by s tím snad i sám Mozart souhlasil. Posluchači seděli jako očarováni tak upřímně zaujatým a prožívaným umění. Pouze děvčátko v první řadě, na koncert evidentně dotažené svým dědečkem, věnovalo více pozornosti tomu, jaké účesy lze vykouzlit z dlouhých vlasů. Ale přiznejme si – která z dlouhovlasých dam si tak někdy nekrátila dlouhou chvíli.
Mozarta vystřídal Francis Poulenc a jeho Sinfonietta pro orchestr ve čtyřech větách. Proběhla krátká reorganizace pódia, během níž byl klavír odsunut na stranu, aby se orchestr mohl lépe semknout. Nyní se totiž vedení skutečně ujal koncertní mistr, na jehož postu pro tuto příležitost stanul Baptiste Lopez. A znovu nám orchestr dokázal sebrat dech už prvním akordem se zdvihem. Kromě zvuku, který se sytostí vyrovnal zvuku plně obsazeného symfonického orchestru, to byl hlavně zápal a energie, kterou orchestr dokázal publikum zcela uhranout.
Co se týče skladby samotné, budila dojem, že se nachází na pomezí mezi moderní symfonií a scénickou pohádkovou hudbou. I ona skrze výstavbu nejjemnějších detailů sledovala jednoznačný záměr. Obsahovala řadu míst vyloženě rozverných, zejména ve čtvrté větě, při kterých bylo o to zřetelnější, jak se orchestr hraním baví. Letmé úsměvy při očním kontaktu hráčů také vypovídaly o pohodě, ve které hráli. Po mohutném závěru následoval takřka nekonečný potlesk, a to jsme byli pouze na konci první půle koncertu.
Za přestávku byla zařazena zřejmě nejnáročnější kompozice – je otázka, do jaké míry hráčsky, posluchačsky ale rozhodně. Skrze skladbu Meta arca se orchestr rozhodl prezentovat nám svou domácí tvorbu. Jejím autorem je dosud žijící skladatel, hobojista a dirigent Heinz Holliger (*1939), který ji zkomponoval na oslavu půlstoletí Cameraty Bern před sedmi lety. Nyní tedy posloužila k oslavě půlstoletí festivalu Moravský podzim. Skladba je určena sólovým houslím, jejichž partu se ujal Baptiste Lopez, v doprovodu patnácti smyčcových nástrojů. Je sledem šesti krátkých částí, které mají být portréty koncertních mistrů oslavovaného padesátiletého tělesa. Jedná se o postmoderní skladbu bez tonálního ukotvení s využitím celé škály rozšířených technik hry. Skladbu plnou glissand, flažoletového pískání v nejvyšších polohách a jiných zvuků, které ve mně vyvolávaly vzpomínku na populární scénku Wimmera s Černochem o hodině houslí, která vyústí ve hru skladby Kanárek, přičemž Černoch „škvrnká“ na housle. Mezi zvuky se objevilo i zcela neskrývané vrzání. Můžeme se dohadovat, zda „vyobrazeného“ koncertního mistra skutečně potěšilo, když ho jeho dirigent vykreslil zrovna takto. Skladba nicméně oživila program a ukázala orchestr opět v jiném světle.
Závěrem večera byl Schumannův Klavírní koncert a moll, opět s Piotrem Anderszewskim v hlavní roli. Orchestr i zde citlivě doprovázel klavír a Anderszewski se překonával v něžnosti úhozu. Když jste mysleli, že už frázi nemůže zahrát jemněji, vzápětí vás vyvedl z omylu. A od orchestru dostal adekvátní odpověď. Již v Mozartovi – a i zde – Anderszewski dokazoval, že má (bez partitury i vlastního partu!) dokonalý přehled o tom, co se děje v orchestru, když pokyvoval směrem k různým nástrojovým sekcím, od kterých „odpověď“ na své hraní očekával. Ruce se mu po klaviatuře pohybovaly s takovou lehkostí, jako by hraní jen předstíral jako herec ve filmu. Dlouhé pasáže drobných běhů působily v jeho podání jako nekonečná šnůra perel vinoucí se na sametu.
Za fantastický výkon byli všichni účinkující odměněni potleskem vestoje, kterým si publikum vyprosilo ještě přídavek. Ani po něm neměl potlesk konce. Koncert trval dvě a půl hodiny a pro ledaskoho patrně představoval nejsmysluplněji využitý čas tohoto týdne.
Foto: Jiří Jelínek