ŠTĚPÁN FILÍPEK Preludium 1 pro sólový klavír, světová premiéra
BENJAMIN BRITTEN Sonáta in C pro violoncello a klavír op. 65
SÁRA MEDKOVÁ Preludium 2 pro sólové violoncello, světová premiéra
DMITRIJ ŠOSTAKOVIČ Sonáta d moll pro violoncello a klavír op. 40
Štěpán Filípek violoncello
Sára Medková klavír
Program koncertu ke stažení zde.
Společným pojítkem a dobrou duší programu recitálu Britten & Šostakovič je ruský violoncellista Mstislav Leopoldovič Rostropovič (1927–2007). Málokdo se jeho technice i přednesu dokázal alespoň přiblížit, navíc ale neúnavně propagoval novou hudbu a skladatele doslova obtěžoval objednávkami nových děl, u nichž žádal významné rozšíření technických možností hry, dosud nevídaných. Dosáhl vylepšení technického vybavení nástroje, takže díky inovovanému bodci mohlo být kupříkladu cello při hře vodorovnější a smyčec lépe využil gravitaci k expresivnějšímu tónu.
Díky Rostropovičovi, který sám premiéroval přes stovku nových děl, začal nový repertoár pro violoncello vznikat v mnohem větší míře, čehož dokladem je i novinka v programu recitálu. Ten se však začal rodit už v roce 1934, kdy bylo Rostropovičovi sotva sedm let. Zázračné dítě sovětské hudby, sedmadvacetiletý Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič, prožívá jeden z mnoha mimořádně rušných roků svého života. Jeho věhlas na domácím i zahraničním poli, dosud nezkalený pozdějšími útoky ze strany sovětské moci, byl koncem ledna ještě umocněn netrpělivě očekávanou premiérou opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, o kterou se moskevská a leningradská divadla doslova přetahovala, její úspěch u sovětského publika byl ohromný. Opera je věnována manželce Nině, skladatel od ní nicméně zkraje roku odchází kvůli mladé leningradské studentce. Koncem roku pak vzniká Violoncellová sonáta d moll op. 40 pro přítele Viktora Lvoviče Kubackého (1891–1970). Ve stejné době skladatel obnovuje manželské soužití, jehož výsledkem pak je v květnu 1936 narození prvního dítěte, dcery Galiny.
Rostropovič se o Šostakovičovo dílo zajímal od útlého věku, stud a respekt ovšem oběma umělcům bránil ve sblížení dříve než v roce 1959, kdy vzniká Violoncellový koncert Es dur. Fenomenální cellista prý dílo nastudoval zpaměti za tři dny a na prvním setkání nad ním u Šostakoviče doma odmítl notový pult. Na britské premiéře koncertu v září 1960 v londýnské Royal Festival Hall byl skladatel usazen do lóže spolu s Benjaminem Brittenem, jehož hudba byla toho večera též hrána. Mezi oběma tvůrci vzniklo překvapivé, nicméně nebývale hluboké přátelství, železné oponě navzdory. Šostakovič nejvíc obdivoval Brittenovo Válečné requiem, Brittena uchvátil nový Šostakovičův koncert a přivedl ho k zájmu o violoncello.
Rostropovič pochopitelně nezůstal stranou a hned následující rok se od Brittena dočkal Violoncellové sonáty op. 65. Přestože obě sonáty, Šostakovičovu a Brittenovu, od sebe dělí skoro 27 let, jsou si výrazově blízké. Britten v závěrečné větě té svojí skládá poctu novému přátelství užitím hudebního podpisu D eS C H.
Jan Špaček