Slavnostní zahájení festivalu
WILLIAM WALTON Portsmouth Point, předehra
EDWARD ELGAR Enigma, variace na vlastní téma
DOREEN CARWITHEN Men of Sherwood Forest, předehra
ARTHUR SULLIVAN Pineapple Poll, suita
LEOŠ JANÁČEK Sinfonietta
Hudba Hradní stráže a Policie ČR
BBC Concert Orchestra
dirigentka Anna-Maria Helsing
Program koncertu ke stažení zde.
BBC Concert Orchestra je jedním z těles působících pod zastřešením BBC. Sir Charles Mackerras v tomto tělese zastával šéfdirigentský post po několik let na počátku své dirigentské dráhy. Program koncertu odráží Mackerrasovo zatížení na britskou hudbu, ze které představí i takzvané hudební prskavky, a jeho lásku k Janáčkovi, jehož Sinfonietta zazní ve spolupráci s Hudbou Hradní stráže a Policie ČR.
Orchestr vystoupí pod taktovkou své šéfdirigentky Anny-Marii Helsingové, mezinárodně respektované finské dirigentky, která si získala vynikající pověst svým působením u předních skandinávských orchestrů a operních domů. V roce 1999 se stala vítězkou Mezinárodní soutěže mladých umělců v oboru hudba 20. století ve Varšavě. Jako první dirigentka obdržela v německém Seesenu medaili Louise Spohra (2011). V roce 2023 byla jmenována šéfdirigentkou BBC Concert Orchestra. Od letošního roku je také jmenovanou šéfdirigentkou finského orchestru Vaasa City Orchestra. V letech 2010–2013 byla šéfdirigentkou orchestru Oulu Sinfonia – stala se tak vůbec první ženou stojící v čele finského symfonického orchestru.
Na slavnostním zahájení udělí Nadace Leoše Janáčka prestižní Cenu Sira Charlese Mackerrase pro českého dirigenta mladšího 40 let. Předání ceny se zúčastní dcera Sira Charlese Mackerrase, Catherine Mackerras.
Koncert vysílá živě Český rozhlas Vltava.
Více o programu:
Sir Charles Mackerras se narodil před 100 lety, 17. listopadu 1925, a program tohoto koncertu od ráží některé z jeho největších hudebních vášní. Předehra Portsmouth Point Williama Waltona z roku 1925 zazněla při Mackerrasově vůbec prvním rozhlasovém vystoupení v roli dirigenta, které se uskutečnilo 16. prosince 1946 s ABC Symphony Orchestra v Sydney. K hudbě Edwarda Elgara měl Sir Charles dlouholetý vztah a dirigoval ji ve Spojených státech, Austrálii, Vídni, Praze i ve Velké Británii. Variace Enigma patřily k jeho nejoblíbenějším dílům, celkem třikrát je také nahrál. Původní nápad napsat variace Enigma se zrodil náhodou: Elgar pro svou choť improvizoval na klavír melodii a pak si zkoušel představit, jak by ji mohli zahrát jejich přátelé. „Začátek ve veselém duchu, pokračování v hluboké vážnosti,“ napsal Elgar v roce 1911. A právě toto dílo se v jeho kariéře stalo mezníkem, který mu zajistil renomé nejen ve Velké Británii, ale i na mezinárodní scéně. Půvabně charakteristické variace Enigma představují hudební portréty lidí z Elgarova blízkého okolí. Pohybují se na škále od něžných a intimních líčení – taková je především vznešená variace Nimrod znázorňující jeho přítele a nakladatele Augusta Jaegera – až po humorné momenty, jako je variace popisující psa Dana (patřícího Georgi Sinclairovi, varhaníkovi herefordské katedrály), jak běží po břehu řeky a cáká se ve vodě. Závěrečná variace je pak Elgarovým autoportrétem, strhujícím a vzrušujícím finále.
Gilbertovy a Sullivanovy komické opery Mackerras poznal už v raném dětství. Mnohem později vzpomínal: „V naší rodině znali Gilberta a Sullivana všichni nazpaměť. Všechny opery, všechny dialogy a všechny fóry… Pořád je mám moc rád.“ Jedním z jeho prvních velkých úspěchů poté, co se usadil v Londýně, byla jeho úprava Sullivanovy hudby z komického baletu Pineapple Poll. Jako student hrál Mackerras na hoboj během sezon Gilberta a Sullivana v Sydney a právě tehdy dostal nápad: „Řekl jsem si, že by bylo báječné uspořádat tyto neobyčejné taneční melodie do jakési symfonické syntézy a upravit je pro celý orchestr.“ V roce 1950 Mackerrasovi bylo teprve pětadvacet let, ale pro velký orchestr psal mimořádně sebejistě a barevně – do Sullivanovy hudby vnesl nový rozměr. Jeho úprava je zároveň velmi chytrá a zábavná. Například: jedním z oblíbených Sullivanových kousků bylo kombinování dvou melodií současně v rozsáhlých ansámblech a sborech; Mackerras použil stejnou techniku, ale s tím rozdílem, že takto kombinoval melodie z různých oper. Balet byl premiérován v londýnském Sadler’s Wells Theatre 13. března 1951 (čtyři týdny předtím, než Mackerras řídil britskou premiéru Janáčkovy Káti Kabanové) a okamžitě sklidil velký úspěch. Krátce nato Mackerras vytvořil suitu, která zazní i na brněnském koncertě. Sir Charles Mackerras jednou řekl: „Jestli se na mě bude pro něco vzpomínat, pak to bude pravděpodobně kvůli Janáčkovi.“ Samozřejmě si ho svět pamatuje i pro mnoho jiného, ale jeho celoživotní podpora Janáčkovy hudby – od britské premiéry Káti Kabanové v roce 1951 až po jeho poslední provedení Příhod lišky Bystroušky v roce 2010 – měla nedocenitelný význam. Díky Siru Charlesovi se Janáčkova díla právem dostala na mezinárodní scénu.
Sinfoniettu poprvé dirigoval v lednu 1959 v Kapském Městě v Jihoafrické republice. Po návratu do Londýna natočil v červenci téhož roku svou první janáčkovskou nahrávku, která zahrnovala mj. právě Sinfoniettu. Jistý kritik o této desce napsal: „Mackerras tvaruje jednotlivé věty s citem (…) a na konci má člověk dojem, že se ocitl na vrcholu světa – povznesený, šťastný a naladěný na pozitivní a povzbudivou energii Janáčkovy hudby.“ Mackerras byl nejen skvělým janáčkovským dirigentem, ale také badatelem, který při svých návštěvách Brna studoval původní rukopisy – včetně Sinfonietty. V roce 1980 natočil novou nahrávku s Vídeňskými filharmoniky, která byla nejen strhující, ale také autentičtější; byla totiž plodem jeho objevů v rukopisných pramenech. S českým orchestrem Sinfoniettu poprvé provedl 7. října 1990: bylo to s brněnskými filharmoniky na závěrečném koncertě tehdejšího Mezinárodního hudebního festivalu Brno. Později ji pravidelně uváděl s Českou filharmonií (včetně nahrávky z roku 2002). Jedno z jeho posledních – a zároveň nejlepších – provedení Sinfonietty se odehrálo v roce 2007 na Proms s BBC Philharmonic. V červnu 1924 navštívil Janáček Kamilu Stösslovou v Písku a společně se vydali na koncert dechové vojenské hudby, který obsahoval i fanfáry. To byl první impuls ke vzniku Sinfonietty, ne však jediný. Počátkem roku 1926 Janáčka oslovily Lidové noviny s žádostí, aby složil fanfáry k oslavě Vše sokolského sletu, který se měl konat v létě v Praze. Dílo se však rychle rozrostlo do podoby pětivěté skladby, kterou Janáček dokončil těsně před svou jedinou cestou do Londýna v květnu 1926 – tuto událost připomíná i věnování Sinfonietty „paní Rose Newmarchové“, jeho nejvášnivější britské podporovatelce. Snad nejdůležitějším inspiračním zdrojem Sinfonietty je samotné Brno. Při zkoušce před premiérou v červnu 1926 si Janáček na svůj výtisk programu poznamenal názvy jednotlivých vět: „Fanfáry; Hrad; Králové klášter; Ulice; Radnice.“ O více než rok později, v prosinci 1927, tyto názvy rozvedl a propojil je se vznikem samostatného Československa v roce 1918: „Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození 28. října 1918! Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu. (…) a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě z toho poznání, z mého města Brna!“ Sinfonietta se dočkala světové premiéry 26. června 1926 v podání České filharmonie pod taktovkou Václava Talicha a její zářivé fanfáry od té doby rezonují po celém světě.
Nigel Simeone
přeložil Vítězslav Mikeš
Koncert se koná pod záštitou Matta Fielda, velvyslance Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a za podpory Nadace Leoše Janáčka.
Koncert nelze zahrnout do Festivalu na míru.
Poslechněte si: