KlasikaPlus.cz, 9. října 2021
„Ve Sládkově podání byl s nadhledem udržen nejen hudební celek, ale v barevném provedení připomínal místy až orchestrální zvuk!“
„Jeho hra obecně zaujme samozřejmostí v plastičnosti zvukového vedení hlasů v pravé i levé ruce, pohrává a noří se do hudebního textu bez sebemenšího zaváhání.“
„Sládek je typem interpreta, který nestrhává pozornost na svoji osobnost, což je vzácný a obdivuhodný jev.“
První týden festivalu Moravský podzim uzavřel recitálem klavírista Jakub Sládek. Ve čtvrtek 7. října rozezněl brněnský Besední dům díly Martinů, Nováka, Metnera, Rachmaninova a díky přídavku, vyžádanému nadšeným publikem, také Janáčka.
V tematické dramaturgii jednotlivých ročníků brněnského Mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim má své místo vždy recitál, v posledních letech opakovaně klavírní. Brněnské publikum slyší na umělce, kteří z Brna vyšli či v něm víceméně stále působí. V letošním případě se do Brna na pódium Besedního domu vrátil umělec, který, ač stojí teprve na startovním prahu své umělecké kariéry, zanechal na festivalovém večeru stopu obdivuhodně dokonalou. Teprve pětadvacetiletý klavírista Jakub Sládek, brněnský rodák, navštěvoval zdejší Základní uměleckou školu a už v té době na sebe upozornil svým mimořádným talentem zejména na klavírní soutěži Amadeus, kdy ve svých deseti letech hrál už také s Filharmonií Brno. Z klavírní třídy Františka Malého na AMU v Praze jako nejlepší absolvent pokračoval ve studiích na Guildhall School of Music and Drama v Londýně.
Jeho recitál orámovaly dvě klavírní sonáty zcela rozdílných stylů – Bohuslava Martinů a Sergeje Rachmaninova s dokonalým pojítkem klavírních opusů Jana Nováka a Nikolaje Karloviče Metnera. Dramaturgicky ucelený program dokonale představil Sládkův umělecký projev, který s ním dokonale souzní. Celý večer podpořila také romantická atmosféra intimního nasvícení sálu, v níž mohla být pozornost upřena nerušeně do toku hudby.
Do genia loci koncertního sálu Besedního domu patřila první skladba večera Sonáta pro klavír H 350 Bohuslava Martinů. Na tomto místě ji ve světové premiéře 3. prosince 1957 hrála Eliška Nováková, choť skladatele a posledního českého žáka Martinů Jana Nováka. Jim zaslal také Martinů kopii rukopisu své sonáty s přáním, aby podali připomínky, které partie klavíru jsou příliš obtížné a zda by se daly napsat jinak, šikovněji. Skladba patří do posledního kompozičního období skladatele, a tak zde nacházíme charakteristickou fantazijní hudební formu. Jakub Sládek už v první větě zaujal průzračně znějícím diskantem melodické linky až v impresionistické měkkosti vyznění. Moderato druhé věty v brilantním až hravém provedení vykreslilo v jemném úhozu plastické vedení hlasů, znělo i v technicky obtížnějších místech naprosto hladce a nenásilně. Martinů na ploše třetí věty střídá hudební materiál a ve Sládkově podání byl s nadhledem udržen nejen hudební celek, ale v barevném provedení připomínal místy až orchestrální zvuk!
Sté výročí narození hudebního skladatele a latiníka Jana Nováka si česká kultura připomíná právě v tomto roce. Moravský podzim tak pochopitelně tematicky věnuje tomuto autorovi letošní jedenapadesátý ročník. Spojitost s Martinů je, jak už bylo zmíněno, nejenom v pojítku učitel a žák. První ročník Moravského podzimu v roce 1966 patřil totiž celý Bohuslavu Martinů. Tehdy Jan Novák zkomponoval festivalovou znělku a v Brně zazněly po dlouhé době desítky kompozic Martinů, a dokonce několik českých premiér!
Klavírní skladba Elegance valčíků (Elegantiae tripudiorum) Jana Nováka v recitálu „elegantně“ navázala na hudbu jeho učitele v sice rozdílných klavírních dílech, které však i ve Sládkově provedení něco duchovně pojí. Cyklus z roku 1980, kdy byl Novák už dvanáct let v exilu, je ódou na fenomén valčíku, s nesmírně přebohatým hudebním materiálem. Každý z deseti valčíků má svoji originalitu, slyšíme názvuky romantismu, harmonií Ravela až k prvkům blues. Valčíky jsou napsány i s náznaky hříčky a hravosti, stejně jako byla Novákova povaha osobnosti. Jakub Sládek všech těchto atributů plně využil a svoji interpretační osobnost zcela odevzdal dílu samotnému.
Druhá polovina večera patřila autorům první poloviny 20. století, avšak souzněla s hudebními dojmy první poloviny koncertu. První z ruských autorů, Nikolaj Karlovič Metner, se u nás prakticky vůbec neuvádí, i když ve světové klavírní literatuře má svoje místo. Jeho cyklus Pohádky, op. 51 z roku 1928 pochází z doby emigrace. Dílko je věnováno postavám z ruských bájí Popelušce a hloupému Ivánkovi. Tyto hudebně žánrové obrázky postavené na melodické příbuznosti ruských lidových písní vynikají výraznou rytmikou a vyspělým harmonickým jazykem zakotveným v osobitém romantickém stylu Metnera. Jakub Sládek si doslova vychutnával výraz jednotlivých částí, publiku vyprávěl. Kompozice je ve svěžím duchu a obsahovou závažností v rovině pohádek, a tak v podání mladého klavíristy došla ideálního propojení.
Sergej Rachmaninov byl kolegou a také blízkým přítelem Nikolaje Metnera, a dokonce jej vyzdvihoval jako tehdy největšího soudobého skladatele. Stejně jako on také emigroval z tehdejšího Sovětského svazu. Rachmaninov byl vynikajícím klavíristou, který nám i na zvukových nahrávkách zanechal interpretaci zejména svých skladeb. Jedním z vrcholů jeho díla je kromě klavírních koncertů Klavírní sonáta č. 2 b moll, op. 36 z roku 1913, zrevidovaná 1931. Začal ji komponovat v Římě a poté ji dokončil na svém statku Ivanovka. V Kursku ji také sám premiéroval a paradoxně u něj zrovna toto dílo vyvolávalo i po letech pocit nespokojenosti. Zcela ideální hráčský potenciál odkryl Jakub Sládek už v prvních taktech Sonáty s mohutnými akordy v široké dynamice forte, kterou vzápětí střídají brilantní pasáže v dynamice zcela opačné. Dokázal tak dosáhnout ideálního vyznění romantického stylu. Obdivuhodně zase měkké fortissimo v závěru sonáty doslova omámí celistvým zvukem. Jeho hra obecně zaujme samozřejmostí v plastičnosti zvukového vedení hlasů v pravé i levé ruce, pohrává a noří se do hudebního textu bez sebemenšího zaváhání, vše pro posluchače plyne v jednom hudebním proudu. Dochází tak k ideálu, při němž se jako posluchač oddáte spolu s interpretem hudbě samotné. Sládek je typem interpreta, který nestrhává pozornost na svoji osobnost, což je vzácný a obdivuhodný jev.
Nezapomnělo se ani na Leoše Janáčka, jako přídavek si ve stoje aplaudující publikum vyžádalo jednu část z cyklu V mlhách s otevřeným koncem… pro další brněnský recitál Jakuba Sládka!
Jan Hlaváč, hudební dramaturg Českého rozhlasu