17. října 2019, Klasika plus
„Bělovlasý muž bez taktovky působí na stupínku trochu jako host. Nemá gesta dirigentských mágů.“
„Profesionál s taktovkou, který ale také není typem dirigenta kouzlícího se zavřenýma očima.“
„Z balkonů se ozve několik ran a prostor historického sálu se zaplňuje pomalu se snášejícími vystřelovacími zlatými konfetami.“
Číslo dvacet v sedmé řadě v přízemí vlevo je pro tento večer něčím jako střídačkou. Lístek sem mají dva muži. O sklápěcí židli se ale nedohadují – chvíli tu sedí jeden, chvíli druhý. Vystřídají se v pohodě, střetnout se nemohou – jeden z nich vždy musí být na pódiu. Filharmonie Brno totiž nehraje bez dirigenta. A dnes má dva: Petera Eötvöse a Dennise Russella Daviese.
Nápad, že se podělí o společné vystoupení v Besedním domě, vzešel od nich. Filharmonii Brno přispěli do programu festivalu Moravský podzim něčím neotřelým, nevídaným a neslýchaným. Oba jsou ročník 1944, oba letos slavili pětasedmdesáté narozeniny. Dobře se znají, jsou výraznými osobnostmi na poli tvorby a interpretace současné hudby… Dohodli se, že vystoupí na koncertě společně. Dennis Russell Davies bude dirigovat Eötvösovy skladby, Peter Eötvös vše ostatní. Vzácné setkání, které ve středu učinilo z Brna světovou hudební metropoli. Název tomu exkluzivnímu projektu odpovídal. Davies + Eötvös = 150.
Začíná o čtyři měsíce starší maďarský skladatel a dirigent. Předehrou k Mozartově opeře Únos ze serailu. Nasazuje svižné tempo, podněcuje až vojácký výraz podpořený zvýrazněným zvukem činelů. Šťavnatá, fyzicky působící hudba s kontrastním středním dílem. Bělovlasý muž bez taktovky působí na stupínku trochu jako host. Nemá gesta dirigentských mágů. Ukazuje prostě, názorně. Ale šlape mu to.
Nastává první střídání. Na čísle dvacet v sedmé řadě teď sedí soudobý autor, jemuž hrají skladbu, a na stupínku stojí profesionál s taktovkou, který ale také není typem dirigenta kouzlícího se zavřenýma očima. Američan usazený už po několik desetiletí v Evropě, dirigent a pianista, Rakušan zajíždějící do práce do Brna. Dennis Russell Davies diriguje střídmě, věcně. Zvláště když se symfonickým tělesem předává současnou hudbu racionálnějšího typu, v níž na prvním místě nejde o nuance emocí a o patos. Eötvösův Dialog s Mozartem – Da capo pro orchestr je dva roky stará verze komorní kompozice se sólovým cimbálem. Princip zůstal – ve skladbě zaznívají melodické fragmenty z Mozartových zápisníků. Interpretuje je Marie Petříková u pultu koncertního mistra. Jsou to však skutečně jen jakési reminiscence na dávnou dobu, podpořené libozvučnými akordy. Jejich moderní uchopení a navázání na ně už se odehrává v jiných mantinelech. V husté a rychlé sazbě, vyhrocenější a břeskné, hodně proměnlivé, s nárazy dechů a údery bicích, v hudbě nikterak impresivní, spíše velmi konkrétní. Skladatel rychle střídá a prolíná různé přístupy. Charakteristickým prvkem je sólové využívání orchestru. Často zaznívají ve složitých strukturách jednotlivé nástroje. Je to kaleidoskopické, postmoderní, postavené víc na úderech než na plochách, na pravý neoklasicismus hodně zahuštěné, nepravidelné a expresivní, ale přesto v hudbě cosi z dávného řádu občas probleskne. Nejvýrazněji ovšem v epizodách s houslovým sólem, připomínajícím, že se tu vede abstraktní dialog s Mozartem. A pak přichází náznak tance, občas s překvapivým úderem, čím dál bizarnější, ale neagresivní. Smyčce hrají v horní poloze, výraz se dostává jakoby směrem k poloze jakéhosi dance macabre, ale smrtka se tu netváří přízračně, strašidelně, spíše pobaveně. Skladba zde končí.
Na „střídačce“ se zvedá autor. Nejprve se na dirigentovu výzvu uklání, ale pak se vydává na pódium. Čeká ho Bartókova Taneční suita. Výrazná hudba, kterou na sebe jeho krajan před stoletím, na počátku dvacátých let, poprvé výrazně upozornil. Syté smyčce, trombonová glissanda, odpich lidové melodiky, kulhavá témat i pomalejší, tak trochu snová místa… Peter Eötvös Bartóka zná a umí, hudba nezní nijak úporně, je krásně posazená, proměny temp a nálad jsou až na pár přece jen trochu nejistých míst dobře nazkoušeny. Přichází ohnivé, energické finále. Bartók je klasik. Mohl by se hrát častěji!
Také druhou polovinu koncertu tvoří hudba Petera Eötvöse a Bély Bartóka. Skladbu Seven napsal na paměť sedmi astronautů, kteří zahynuli při pádu amerického raketoplánu Columbia v roce 2003. Premiéru řídil v Lucernu v roce 2007 Pierre Boulez a sólový part, který permanentně prostupuje celou skladbou, hrála tehdy, stejně jako teď v Brně, Akiko Suwanai. Dennis Russell Davies s přehledem posunuje půlhodinovou, hustě instrumentovanou a silně obsazenou skladbu přes všechna úskalí. Eötvösova hudba je v souladu s tématem docela drásavá. Často se v ní ale také osamoceně ozývá expresivní hlas houslí, někdy s podkresem v podobě pouhého dunění či tichých zvuků vycházejících ze sekce bicích nástrojů, někdy společně s emoce vzbuzujícími houslovými hlasy pocházejícími od několika hráčů na balkoně. Ti by sice mohli hrát i s ostatními na pódiu, ale zvláštní umístění šikovně zdůrazňuje význam jejich příspěvku. Po temném oblaku a žalozpěvu druhé části se arzenál zvuků přibližuje svištivému charakteru. Později poutají pozornost vysoké smyčcové tóny na pozadí hlubokých tónů a úderů v basové poloze. Častým principem je sólové uplatnění nástrojů na pozadí. Pak přichází až nebesky ztišená hudba, pomalá a táhlá s tichými zvuky gongů a zvonů. Pocit převládá nad formou. Sólové housle se sólem flétny evokují závažná sdělení. Skladba se pietně vytrácí do ticha… Nelehké na poslouchání, ale interpretačně – ryze technicky i výrazově – zvládnuté, a proto působivé. Dotek se světovou současnou hudbou. Peter Eötvös je jednou z jejích vůdčích žijících osobností.
Když pak diriguje Bartókovo pozdní smyčcové Divertimento, tu hravé a houpavé, tu zas závažnější, s folklorními reminiscencemi, střídající plný zvuk se sóly od prvních pultů, je jasné, že jsme svědky i vzácného doteku v další dimenzi moderní hudby – okamžiku, v němž se v interpretaci přemosťuje klasika s avantgardou. Divertimento je podivuhodná skladba. Zvláště ve střední části, v níž si dirigent vynucuje opravdu soustředěný výraz, teskný, tísnivý. Hudba zní propracována do detailů, s podrobnou dynamikou. Zaznívají krásné tiché a hluboké odpovědi viol, violoncell a kontrabasů… a pak se zvuk ve folklorních motivech zase rozsvěcuje… Ve finále už zase obdivujeme výrazná témata, zastavení i běh vpřed. Ano, Bartók je klasik. A mohl by se hrát častěji!
Číslo dvacet v sedmé řadě v přízemí vlevo je pořád obsazené. Buď tu sedí Dennis Russell Davies a poslouchá Bartóka, nebo tu sedí Peter Eötvös a poslouchá svoji hudbu. Až teď, na úplný konec, se židle uprázdní. Publikum tleská maďarskému hostu za Bartókovo Divertimento a šéfdirigent v těch okamžicích spěšně odchází ze sálu bočními dveřmi do zákulisí. Za chvíli, na druhou děkovačku, přicházejí zezadu na pódium už oba, poprvé během večera společně. Dostávají kytice, drží se kolem ramen – a pak to přijde: první z utajovaných překvapení pro oslavence. Z balkonů se ozve několik ran a prostor historického sálu v Besedním domě se zaplňuje pomalu se snášejícími vystřelovacími zlatými konfetami. Všechno nejlepší, Maestro. A všechno nejlepší i Vám, Maestro…!
Publikum stojí a tleská a vám se honí hlavou, že v Brně evidentně umějí inovativně vymyslet a vkusně realizovat opravdovou a neopakovatelnou událost, která má mezinárodní rozměr a společenský punc a která přitom zůstává ryze uměleckou záležitostí s milou, docela domáckou atmosférou.
A pak je po koncertě a v přilehlé prostoře se připíjí. Na právě uzavřený padesátý ročník festivalu, na filharmonii, na dvakrát pětasedmdesát. A nožem, který svorně drží dvě ruce, se krájí patrový dort s houslemi na vršku a s čokoládovými písmenky, jimiž jsou vyvedena jména orchestru i obou dirigentů večera. Na zdraví, Maestro. I vám, Maestro.
Foto: Vojtěch Kába, Petr Veber
