Rejchovo Umění variace v nastudování Ivana Iliće

Letošní ročník hudebního festivalu Moravský podzim se svým tematickým ukotvením ani okrajově nedotýká skladatelského odkazu Antonína Rejchy. Jeho Umění variace aneb 57 variací pro klavír (L’Art de varier ou 57 Variations pour le piano-forte), op. 57, věnované knížeti Louisi-Ferdinandovi Pruskému, se však objevilo na program úterního koncertu 12. října v Besedním domě. Není se čemu divit: Filharmonie Brno, která festival pořádá, se propagaci díla tohoto českého rodáka poměrně intenzivně věnuje ve svých abonentních koncertech či nedávno vydanou nahrávkou skladatelovy Lenory. Tento rok si navíc připomínáme výročí 185 let od Rejchova úmrtí. S celovečerním cyklem variací vystoupil srbsko-americký klavírista Ivan Ilić, který momentálně pracuje na pětidílné řadě kompaktních disků s názvem Reicha Rediscovered, z níž třetí a momentálně nejnovější přírůstek vyšel v lednu tohoto roku.

L’Art de varier vyšlo roku 1804, tedy v době, kdy se Rejcha nacházel ve Vídni nejen ve společnosti stárnoucího Josepha Haydna, ale také svého přítele z bonnské kapely i univerzity Ludwiga van Beethovena. Současně se jednalo o dobu, kdy Rejchova tvůrčí invence neznala mezí. Jen o rok dříve vydal sbírku 36 fug, která názorně demonstrovala nejen skladatelův nový kompoziční systém tzv. nouveau système, ale především jeho schopnost naplnit osvědčené hudební formy novým významem. Rejchův hudební jazyk v sobě snoubil bezmeznou úctu ke klasickému kontrapunktickému umění, stejně jako neutuchající snahu posunout toto kontrapunktické myšlení – které mnozí jeho současníci považovali spíše za relikt dob minulých – do hudebního kontextu rodící se romantické tvorby. Není tedy náhoda, že některé jeho experimenty ještě dnes působí jako by patřily spíše do dějin hudby 20., nikoliv 19. století.

Všech 57 částí Umění variace zaznělo bez přestávky, předěly byly pouze tiché okamžiky mezi jednotlivými variacemi. Ti, kteří znají nahrávku klavíristy Maura Masaly pro hudební vydavatelství Dynamic, jistě poznali, jak rozdílné interpretační uchopení oba klavíristé v případě Rejchových variací volí. Zatímco Masala se drží spíše striktního, emočně zdrženlivého a „objektivnějšího“ provedení, Ilić dává větší prostor práci s tempem, pedálem i dynamikou, staví delší fráze a míří k větším hudebním pointám. Mohlo by se zdát, že toto „citlivější“ provedení je již ze svého principu bohatším a snad i jaksi celistvějším nastudováním Rejchova díla. Vzhledem k výrazné kontrapunktické sazbě některých variací se v Ilićově provedení ne vždy odkryjí všechny jemné detaily skladatelovy práce s jednotlivými hlasy. Ty jsou totiž nezřídka překryty pedalizací, méně ostrým úhozem či výraznějším rubatem. Naopak trochu nezvykle v některých případech interpret příliš nerozlišoval mezi uvedením fráze a jejím opakováním. Stávalo se tedy, že ačkoliv některé plochy byly výtečně frázovány a umně dynamicky vystavěny, při následném opakování nedosáhly stejné výjimečnosti. Je nicméně třeba důrazně dodat, že zatímco některé variace zvoleným typem interpretace neodhalily veškeré své kontrapunktické kouzlo, jiným Ilićova hra vyloženě slušela. A v těchto případech by striktnější interpretace s ostřejším úhozem udělala dílu medvědí službu. Celkově lze provedení bezpochyby označit za povedené, koherentní a promyšlené, dotažené do detailů a bezchybně zahrané i ve virtuózních polohách, osobně však preferuji mírně odlišnou tvář Rejchovy hudby. Toť vše. Velkou otázkou také zůstává, jak by Ilićovo nastudování vyznělo na dobovém fortepianu. Domnívám se, že by výsledek byl nejen méně „romantizující“, ale také mnohem přívětivější ke kontrapunktické faktuře některých variací.

Moravskému podzimu patří velká pochvala za to, že festival nezapomněl na výročí jednoho z nejpozoruhodnějších světových skladatelů s českými kořeny a že ve svém programu zaměřeném na dílo Jana Nováka, minimalismus a arménskou hudbu nalezlo místo celovečerního klavírního experimentu, který se díky své stopáži do hudebních sálů v celé své délce takřka nikdy nedostane. A o tom, že L’Art de varier patří k nejpozoruhodnějším dílům nejen Antonína Rejchy, ale počátku 19. století vůbec, není třeba ani v nejmenším pochybovat.