Harmonie, 15. října 2021
Opus 57 obsahuje celkem 57 variací převážně v hlavní tónině F dur, Rejcha ho napsal zřejmě v letech 1803–1804 během pobytu ve Vídni, kdy byl v kompozici podstatně radikálnější než po definitivním odchodu do Paříže. Není to Rejcha, jak ho známe z dechových kvintetů, nadmíru elegantní a posluchačsky vstřícný, nýbrž Rejcha prorocký, troufalý a tvrdohlavý. Zpěvné dvanáctitaktové téma rozvíjí někdy v jemných odstínech, jindy v ostrých kontrastech, nelze tu vysledovat bachovsky matematickou pravidelnost (třeba 3 × 19 variací, 2 × 28 + 1, nebo pevně dané střídání kompozičních postupů) ani beethovenskou myšlenkovou úspornost. Možná bychom mu i rádi některou variaci vyškrtli, ale kdo nevzdal poslech po prvních deseti až dvanácti variacích, určitě nelitoval. Dílo se totiž postupně proměňuje v čím dál atraktivnější objekt, přičemž zhruba poslední třetina je kompozičně vysloveně vzrušující: ve 31. variaci skladatel předvede Marche funèbre, hned poté si pohraje s tempem a metrickými změnami, o tři variace později se nám vysměje (35. variace je rozhodně nejrozpustilejší), zanedlouho napodobí harfovou sazbu, zatančí menuet, rafinovanou sicilianu a gavotu, těsně před koncem předvede fugu a triumfálně skončí v f moll. Sem tam nám v terciových postupech naznačí také svou oblibu dechových nástrojů, zde konkrétně lesních rohů.
Není pochyb, že je pro interpreta L’Art de varier obří výzva. Rejcha v téměř 90 minutách hudby sólistu nešetří: „nastražil“ do not rozsáhlé trylkové plochy, oktávové a stupnicové běhy, křížení rukou, metrické záludnosti, ve výrazu nuance někdy až nepříjemně nepatrné. Naštěstí je klavírista Ivan Ilić s tímto autorem natolik srostlý, že dokázal vyzdvihnout nejzajímavější prvky, rozvinout nejen virtuózní stránku variací, ale poukázat i na heroičnost, hymnickou důstojnost a kontrapunkt. Byly okamžiky, kdy se mi zdálo, že Steinway, jímž sál disponuje, nereaguje na sólistovy požadavky tak, jak by si přál (ve zvuku je nástroj poměrně ostrý a ve skladbě tohoto typu musí interpret dost opatrně zacházet s měkčením pomocí pedálu, aby neutrpěla zřetelnost), avšak to byly jen nepatrné vady na celkové kráse večera. Pro mě byl koncert dalším důkazem, že je Antonín Rejcha mimořádně originálním tvůrcem, který ukazuje tu na Schuberta, tu na Schumanna, Mendelssohna a samozřejmě na svého kolegu – a rivala – Beethovena, aniž by ztratil svou tvář. A že má tato tvář další „mimické“ schopnosti, stvrdil úchvatně melancholický přídavek v podobě Rejchovy Etudy č. 1 op. 97.
