Hudební festival Moravský podzim bere svůj jubilejní 50. ročník vážně – kromě již ikonického díla Einstein na pláži Philipa Glasse, které zaznělo na slavnostním zahájení, nebo povedené české premiéry Le Dîner Ondřeje Adámka, se program festivalu může pyšnit také neméně zajímavou komorní tvorbou polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. V pondělí 7. a v neděli 13. října zaznělo v Besedním domě všech šest jeho Sonát pro housle a klavír, Sonáta pro sólové housle a Sonáta pro klavír, to vše v podání houslisty Milana Paľy a klavíristy Ladislava Fančoviče.
Ačkoliv skladatelská osobnost Mieczysława Weinberga stojí do jisté míry ve stínu Dmitrije Šostakoviče nebo Sergeje Prokofjeva, vzrůstající zájem o tvorbu tohoto polsko-ruského skladatele s židovskými kořeny dává tušit lepší časy. Přátelství se Šostakovičem se do velké míry odráželo ve Weinbergově tvorbě (stejně jako v té Šostakovičově!). Kompletní provedení jeho Sonát pro housle a klavír dává možnost nahlédnout do dlouhého a dramatického vývoje skladatelova hudebního jazyka. Zatímco raná díla vycházejí ještě z bohatého, ale stále jasně tonálního cítění, ta novější čerpají mnohem více z výdobytků hudebního vývoje 20. století. Posluchači tak měli ve dvou dnech možnost zažít tuto pozvolnou, avšak nepřehlédnutelnou proměnu vyjadřovacích prostředků a formových řešení. Mohli tak i poznat umělcovu vzrůstající skepsi a deziluzi v kontinuitě jeho uměleckého života.
Houslista Milan Paľa je známý svojí expresivní interpretací hudební literatury 20. století, a pomineme-li jeho bachovské nahrávky, většina jeho repertoáru je tvořena právě moderní hudbou se složitou rytmikou, skokovými dynamickými kontrasty, pekelně rychlými běhy a ostrými disonancemi. Milan Paľa však již mnohokrát dokázal, že jeho silnou stránkou nejsou pouze expresivní a vyhroceně burácející části, ale také vzdychající, křehké, takřka bezbranné fráze. Právě v úvodní Sonátě pro housle a klavír č. 1 zvolil Paľa toto romantické a dojemné uchopení s obřím vibratem a bezchybně vypointovanými vrcholy. Houslista projevil nejen bravurní technickou úroveň, ale především hluboké a veskrze niterné pochopení skladatelových záměrů.
Každá další sonáta se v této interpretaci více a více přibližovala finálním tvarům posledních Weinbergových děl a skladatelův umělecký vývoj tak před posluchači bezmála hmotněl. Ladislav Fančovič s Milanem Paľou tvoří již několik let sehrané umělecké duo. Fančovič byl takřka opakem Paľova subjektivismu: umírněný, objektivní, chtělo by se takřka říct „nezúčastněný“, kdyby to slovo nemělo tolik negativních konotací. Fančovič totiž tvořil podklad Paľovu rozbouřenému běsnění velmi cíleně a držel jej na pomyslné hraně mezi vybroušeným uměleckým výkonem a absolutním chaosem. Právě v této souhře dramatu a zdrženlivosti, subjektivnosti a objektivnosti, expresivity a jemnosti, ohně a vody se mohly zalesknout všechny odstíny Weinbergových sonát.
Čtvrtá sonáta, která uzavírala první z večerů, již předznamenávala svojí razancí a upřímnou uměleckou bezprostředností pokračování. Za týden druhý večer zahájila expresivní Sonáta pro sólové housle č. 3, tolik odlišná od pokojného a melancholického začátku prvního koncertu. Paľova organická a umělecky vybroušená práce s tempem skladby způsobila, že jednovětá skladba byla vyřčena jakoby jedním dechem. Následující Sonáta pro klavír č. 6 dala prostor Ladislavu Fančovičovi. Klavírista výtečným frázováním a prací s dynamikou umocňoval odcizené, rezignované, zkroušené, přesto melancholie prosté vyznění skladby. Hudba se rozléhala bezútěšnou planinou prostá romantického patosu. Ve zbývající dvojici sonát vygradovaly oba večery a cyklus se uzavřel.
Umělecké dvojici Paľa a Fančovič není co vytknout – důkladné nastudování skladeb, vytříbený cit pro skladatelův jazyk a perfektní souhra, toho všeho posluchači byli svědky ve dvou večerech věnovaných skladatelskému odkazu Mieczysława Weinberga.
Mieczysław WEINBERG:
Sonáty pro housle a klavír č. 1–6
Sonáta pro sólové housle č. 3, op. 126
Sonáta pro klavír č. 6, op 73
Milan Paľa housle, Ladislav Fančovič klavír
7. října 2019, 13. října 2019, Besední dům
Foto Vojtěch Kába a Jan Prokopius
